105. Ústavní soud shrnuje, že napadené nařízení vlády bylo přijato v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Bylo 1. vydáno oprávněných subjektem, 2. nijak nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu a 3. je zřejmá vůle zákonodárce k podrobnější úpravě podzákonným předpisem. Proces schvalování a projednávání napadeného nařízení nevykazoval jakékoli znaky libovůle.
106. Ústavní soud zároveň neshledal, že by napadené nařízení bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Vyhlášení CHKO sleduje legitimní cíl v podobě ochrany přírodního bohatství ve smyslu čl. 7Ústavy a ochrany životního prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1Listiny. Zároveň obstojí v testu proporcionality, neboť 1. představuje vhodný (způsobilý) prostředek k naplnění sledovaného cíle, zároveň 2. prostředek potřebný, neboť zvažované alternativy nejsou s to daný legitimní cíl naplnit ve srovnatelné míře, a konečně 3. jde i o prostředek přiměřený, neboť silný zájem na ochraně významné přírodní lokality též pro budoucí generace převáží nad negativy v podobě zásahů do vlastnického práva, práva na podnikání a práva na samosprávu.
107. Ústavní soud tedy návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl, neboť jeho neústavnost neshledal.
108. Ústavní soud o návrhu na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním o soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., (samostatně) nerozhodoval, neboť o návrhu bylo rozhodnuto v nejkratší možné době.