65. Námitka nezákonnosti, resp. neústavnosti pro tvrzený rozpor s národním seznamem evropsky významných lokalit je nedůvodná. Tento seznam je vyhlášen formou nařízení vlády (č. 318/2013 Sb.), přičemž obsah nařízení vlády není referenčním kritériem pro přezkum jiného nařízení vlády.
66. Nelze přisvědčit ani tvrzenému rozporu s § 45c odst. 4ZOPK. Podle tohoto ustanovení: „K zajištění udržení příznivého stavu evropských stanovišť nebo stanovišť evropsky významných druhů, které jsou předmětem ochrany evropsky významných lokalit, lze území evropsky významných lokalit nebo jejich části vyhlásit za zvláště chráněná území nebo zde zřídit smluvně chráněná území podle § 39. Vyžaduje-li udržení příznivého stavu předmětu ochrany evropsky významné lokality přísnější ochranu než podle odstavce 2, stanoví vláda nařízením u této evropsky významné lokality nebo její části kategorie zvláště chráněných území, ve kterých je příslušné orgány ochrany přírody vyhlásí, nebude-li tato ochrana zajištěna smluvně. Takto vláda postupuje v případě, že tato evropsky významná lokalita není dosud vyhlášena za zvláště chráněné území a její ochrana není zajištěna ani smluvně podle § 39.“ Vyhlašování CHKO jako jednoho ze zvláště chráněných území (srov. § 14 odst. 2ZOPK) probíhá podle autonomních pravidel, přičemž citovaný § 45c odst. 4ZOPK v tom vládu nijak nelimituje.
VI. 2. Tvrzený rozpor s právem na ochranu vlastnictví, právem na podnikání a právem na samosprávu
67. Základní výhrada navrhovatelky, která je opakovaně uvedena jak ve vztahu k právu na ochranu vlastnictví, tak k právu na podnikání i právu na samosprávu, spočívá v tvrzeném nesplnění požadavku proporcionality ve prospěch ochrany životního prostředí vyhlášením nové CHKO, zejména v nezpůsobilosti nové právní úpravy přispět ke kvalitnější ochraně daných přírodních lokalit i v neprokázání potřebnosti nové právní úpravy.
68. Ústavní soud nejprve obecně konstatuje, že stát má ve vztahu k povinnosti chránit přírodu své pozitivní závazky [nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 44/18 (N 134/95 SbNU 124; 225/2019 Sb.), bod 48]. Principy, cíle a motivy zakotvené v preambuli Ústavy (odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství) a v čl. 7Ústavy (stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství) zakládají pro stát omezení i aktivní povinnosti (viz Uhl, P. Čl. 7, Ochrana přírodního bohatství. In: Rychetský, P. a kol. Ústava České republiky: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, případně Sládeček, V. a kol. Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 91). Odpovědnost vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi připomíná preambule Listiny, která dále v čl. 35 zakotvuje právo jednotlivce na příznivé životní prostředí.
69. Citované závazky lze splnit pouze tehdy, pokud ochrana životního prostředí je komplexní, promyšlená a plánovaná. Právní řád České republiky upravuje k ochraně přírody a krajiny rozsáhlý systém nástrojů. Institut CHKO je tedy jedním z mnoha těchto nástrojů, které existují vedle sebe, často se zcela záměrně navzájem prolínají a ovlivňují. Účelem vyhlášení chráněné krajinné oblasti je snaha zajistit ochranu specifickým územím, která se vyznačují výjimečným či charakteristickým krajinným rázem, a zachovat tak jejich hodnotu pro budoucnost. Vedle tohoto obecného účelu vyplývá ze zvláštnosti přírodních poměrů každé konkrétní oblasti i konkrétněji definované poslání, které je vymezeno při vyhlášení jednotlivých CHKO. Je zřejmé, že naplnění uvedených neurčitých právních pojmů je výsledkem úvah, které mají dílem oporu v objektivních údajích, ale dílem jsou vždy tvořeny subjektivními záměry.
70. Ústavní soud v rámci své pravomoci při přezkumu ústavnosti nařízení vlády vyhlašujícího určitou CHKO posuzuje, zda zvolené řešení nezasahuje nepřípustně do ústavně zaručených práv dotčených subjektů. Není jeho úlohou zjišťovat, zda se jedná o nejvhodnější řešení.