100. Navrhovatelé dále navrhli – jak uvádí ČMKOS – zrušení ustanovení § 321 odst. 2, § 321 odst. 3, § 321 odst. 4 a 322NZP – „kontrolní pravomoc odborové organizace“. Návrh napadá ustanovení § 321 a 322NZP (výkon kontroly odborovými organizacemi, možnost požadovat závazným pokynem odstranění závad v provozu a v případě bezprostředního ohrožení života a zdraví zakázat pokračování v práci včetně možnosti zakázat práci přesčas a v noci, jež by ohrožovala bezpečnost a zdraví zaměstnanců) jako ustanovení zakládající nerovnost v postavení zaměstnavatele a odborové organizace spojenou se zásahem do vlastnických práv zaměstnavatele. ČMKOS poukazuje na to, že kontrolní oprávnění odborových organizací (kontrola dodržování právních předpisů a kontrola bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) patří mezi tradiční činnosti vykonávané odbory jako zástupci zaměstnanců reagující na převládající masivní vliv na pracovní provoz, který mají zaměstnavatelé. Tato „nerovnost“ je tedy svou podstatou výjimkou z nerovnosti dominantní (sociální), k jejímuž překonání či vyrovnávání se v minulosti odbory i zrodily. ČMKOS je přesvědčena, že právo kontroly odborových orgánů, tj. § 321 a 322NZP, nelze kvalifikovat jako výkon státní správy. Jedná se totiž o výkon práv odborových organizací daných jim speciálním zákonem (NZP), které odborové organizace vykonávají jako zástupci zaměstnanců. Kontrolu v těchto oblastech jako výkon státní správy vykonávají za stát příslušné správní úřady, konkrétně Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, v hornictví orgány státní báňské správy (Český báňský úřad a obvodní báňské úřady) podle zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, orgány ochrany veřejného zdraví (hlavní hygienik České republiky a územní pracoviště krajských hygienických stanic) podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále orgány dozoru na úseku obrany, jaderné bezpečnosti, dopravy, spojů a Ministerstva vnitra. Před přijetím zákona o inspekci práce existoval pro všechny tyto kontroly výstižný souhrnný název „státní odborný dozor nad bezpečností práce“ a důsledně se odlišovala kontrola odborových orgánů na straně jedné a státní odborný dozor nad bezpečností práce na straně druhé (Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 279). Skutečnost, že zákon o inspekci práce zavedl pojem „kontrola“ i pro orgány inspekce práce (sloučil kontrolní činnost dříve vykonávanou úřady práce podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, s výkonem státního odborného dozoru nad bezpečností práce podle zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce), způsobila, že byla zdánlivě posunuta hlavní náplň činnosti těchto orgánů od dozoru vykonávaného státem ke kontrole. Tento ryze sémantický výklad však prý není přesný. Kontrola vykonávaná všemi výše vyjmenovanými orgány státu je tradičním způsobem dozoru státu nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, které se stát nemůže v žádném případě zprostit, neboť by tak rezignoval na své ústavní povinnosti stanovené v čl. 28Listiny (zajistit zaměstnancům právo na uspokojivé pracovní podmínky) a v čl. 31Listiny (zajistit každému občanu právo na ochranu zdraví), a nelze ji směšovat s kontrolou prováděnou odborovými organizacemi. Z toho podle stanoviska ČMKOS vyplývá, že se nejedná o konkurenční výkon kontrolní činnosti vůči orgánům inspekce práce, resp. všem orgánům vykonávajícím kontrolu na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Jedná se pouze o realizaci práva zástupců zaměstnanců, které souvisí se základním posláním odborů, jak je vyjádřeno v čl. 27 odst. 2Listiny - ochranou hospodářských a sociálních zájmů jejich členů, respektive všech zaměstnanců.
101. Zásadním ústavněprávním východiskem k posouzení ústavnosti těchto ustanovení musí být podle názoru ČMKOS čl. 3 odst. 1 písm. d) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě (vyhlášeného pod č. 15/2000 Sb. m. s.), podle něhož se smluvní strany zavazují přijmout nebo podporovat opatření, která umožní pracovníkům nebo jejich zástupcům, v souladu s vnitrostátním právním řádem a praxí, přispívat: ke stanovování a zlepšování pracovních podmínek, organizace práce a pracovního prostředí; k ochraně zdraví a bezpečnosti v podniku; k organizování sociálních a společensko-kulturních služeb a zařízení v podniku; k dozoru nad dodržováním pravidel v těchto záležitostech.
102. Podle názoru ČMKOS je kontrola dodržování pracovněprávních předpisů, vnitřních předpisů a závazků vyplývajících z kolektivních smluv (§ 321NZP) založena na tom, že odborové organizace jsou ustanoveny k obhajobě hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. V tomto smyslu je tato svoboda garantována Úmluvou MOP č. 87 a Listinou. Projevem této svobody je též dozor a dohled nad dodržováním pracovněprávních předpisů, vnitřních předpisů a závazků vyplývajících z kolektivních smluv. Účelem úpravy práva kontroly odborových organizací v NZP je stanovit minimální povinnosti zaměstnavatelů vůči odborovým organizacím na tomto úseku tak, aby své poslání mohly naplňovat. Tento typ kontroly není v žádném případě kontrolou, jak je chápána zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože jejím výsledkem není rozhodnutí zasahující do práv a povinností zaměstnavatele, které je zaměstnavatel povinen respektovat. I v současné době jde o doporučení k odstranění případně zjištěných nedostatků. Zákon pouze upravuje povinnost účinné součinnosti zaměstnavatele. V tomto smyslu je výkon této kontroly prevencí a je směřován také ve prospěch zaměstnavatele; tento typ kontroly není namířen toliko a jen vůči zaměstnavateli, ale týká se i zaměstnanců.
103. Podle názoru ČMKOS se rovněž nelze ztotožnit s názorem, že úprava kontrolních oprávnění odborových organizací v oblasti pracovněprávních vztahů ve svém důsledku neodůvodněně zvýhodňuje odborové organizace při kolektivním vyjednávání, a narušuje tak rovné postavení zaměstnavatelů a odborových organizací ve smluvních vztazích a tím zasahuje i do vlastnických práv zaměstnavatele. Naopak, uplatnění kontrolních oprávnění odborovými organizacemi přispívá k vytváření rovnováhy mezi silnějším zaměstnavatelem a slabším zaměstnancem (jeho ochranou) při výkonu práce, proto jejich existence nezakládá protiústavnost. Zde se lze dovolat již citovaného čl. 3 odst. 1 písm. d)Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě.
104. ČMKOS k argumentaci ratione legis připomíná, že § 321NZP je převzatým § 22zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a že navazuje na obdobný § 20dekretu prezidenta republiky č. 104/1945 Sb., o závodních a podnikových radách, že obdobné právo odborů lze vysledovat již před válkou v § 3 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 330/1921 Sb., o závodních výborech, ve znění zákona 181/1934 Sb., a konečně, že k této otázce existuje i obsáhlá judikatura v Bohuslavově Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu první Československé republiky. Lze tedy shrnout, že právo odborů, slovy § 20 bodu 3dekretu prezidenta republiky č. 104/1945 Sb., „dohlížeti, zda hospodářská činnost závodu (podniku) je vykonávána tak, aby při zachování zřetelů obecného prospěchu hospodářského a platných předpisů o hospodaření byly spravedlivě uspokojovány hospodářské, sociální, zdravotní a kulturní zájmy zaměstnanců závodu (podniku)“, bylo součástí našeho právního řádu již od roku 1945. Základ právní úpravy kontroly odborů je však obsažen již v zákoně č. 330/1921 Sb., o závodních výborech, kde je v ustanovení § 3 mimo jiné stanoveno „Závodní výbory jsou povolány, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců, zejména mají dozírati na zachování mzdových a pracovních smluv a řádů, spolupůsobiti při sjednávání pracovních řádů, pokud nebyly stanoveny kolektivní smlouvou, sjednanou mezi odborovými organizacemi, a nahlížeti podle potřeby jedním členem závodního výboru k tomu určeným za účasti zástupce závodu do mzdových a platových listin závodem vedených.“. Na základě výše uvedeného ČMKOS dovozuje, že právo kontroly odborů nad dodržováním pracovněprávních a bezpečnostních předpisů obsahoval náš právní řád od roku 1921. Tím pomíjí zákon č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách při hornictví, který obsahoval také obdobná práva, ale byl přijat pouze s působností na hornické závody.
105. Podle ČMKOS navrhovatelé dále požadují zrušení ustanovení § 322NZP, upravujícího kontrolu nad dodržováním předpisů o bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Toto ustanovení (totožnou právní úpravu obsahoval § 136 starého zákoníku práce) však není s článkem 2Ústavy v rozporu. Právní úprava odborové kontroly naopak vychází z práv upravených Listinou a závaznými mezinárodních úmluvami, a nemůže být tedy považována za diskriminační a rozpornou s čl. 1 a čl. 3 odst. 1Listiny. Proto také po celou dobu účinnosti starého zákoníku práce a zejména v posledních 15 letech demokratického státu nebyla ústavnost tohoto ustanovení orgány státní moci zpochybněna. ČMKOS zde vychází ze skutečnosti, že zákonodárce při tvorbě NZP respektoval závazky, které pro Českou republiku vyplývají z Úmluvy MOP č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí (publikována pod č. 20/1989 Sb.). Její článek 19 písm. e) totiž stanoví, že „je třeba učinit opatření na úrovni podniku, podle nichž pracovníci nebo jejich zástupci, a popř. jejich reprezentativní organizace v podniku, budou oprávněni podle vnitrostátních právních předpisů a zvyklostí přešetřovat všechny stránky bezpečnosti a ochrany zdraví související s jejich prací a zaměstnavatel bude s nimi tyto věci projednávat“. Ustanovení § 322NZP je pak ústavně konformním provedením citovaného článku Úmluvy MOP č. 155. Kontrola prováděná odbory je zde nejrychlejším a nejúčinnějším. nástrojem Jak vyplývá z důvodové zprávy k NZP i z řady teoretických prací, není pochyb o tom, že část pátázákoníku práce (Bezpečnost a ochrana zdraví při práci) směřuje k jedinému cíli – zajistit ústavní právo občana konajícího práci na ochranu zdraví (čl. 31Listiny). Pokud se týká prevence rizik, resp. ochrany zdraví zaměstnanců, ČMKOS připomíná i směrnici Rady č. 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Podle jejího článku 11 odst. 3 „Zástupci zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mají právo požádat zaměstnavatele, aby přijal vhodná opatření, a předložit mu k tomuto účelu návrhy ke zmírnění rizik pro zaměstnance nebo k odstranění zdrojů nebezpečí.“ a podle odstavce 6 „Zaměstnanci nebo jejich zástupci jsou oprávněni obracet se v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na orgány příslušné pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, považují-li zaměstnavatelem přijatá opatření a poskytnuté prostředky za nedostatečné pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.“.
106. Podle názoru ČMKOS se jedná v tomto případě o situaci, kdy komunitární legislativa ponechala řešení konkrétní otázky, jak mají v případech zjištění rizik nebo zdrojů nebezpečí postupovat zástupci zaměstnanců vůči zaměstnavateli, v kompetenci členského státu. Je toho názoru, že § 322NZP představuje legitimní a ústavně konformní řešení této problematiky vycházející z citovaného článku směrnice Rady č. 89/391/ EHS. „Kdo jiný než odbory jako zástupci zaměstnanců, kteří působí u zaměstnavatele a jsou bezprostředně znalí všech právních a ostatních předpisů dopadajících na činnost zaměstnavatele, by měl jménem zaměstnanců navrhovat opatření ke zmírnění rizik ...“. Je nutné zdůraznit, že odborové organizace jsou nezávislé jak na státu, tak na zaměstnavateli, což vyplývá z Úmluvy MOP č. 87 i z Listiny. Tím je zaručeno, že rozhodování odborových inspektorů BOZP bude nepodjaté. I přesto zákon upravuje opravný prostředek proti rozhodnutí odborového inspektora BOZP.
107. ČMKOS zdůrazňuje, že právo kontroly odborů nad bezpečností a ochranou zdraví při práci je rovněž právem historickým, neboť bylo před § 136zákoníku práce č. 65/1965 Sb. obsaženo v § 14 a 15zákona č. 65/1961 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, a před tím ještě v § 5zákona č. 67/1951 Sb., o bezpečnosti práce (pozn. – správně: o bezpečnosti při práci). V předpisech první republiky československé bylo obsaženo obdobné právo v § 2 odst. 1 zákona č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách při hornictví, a v § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 330/1921 Sb., o závodních výborech. Historicky nejstarší ustanovení výslovně pojednávající o kontrole odborů nad ochranou zdraví zaměstnanců je ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 1/1888 ř. z., o úrazovém pojištění dělníků, ve znění pozdějších předpisů, platné ke dni 1. 1. 1944, podle kterého „Členové závodního výboru, popřípadě závodní rady, jsou povinni spolupůsobiti na zábraně úrazů.“ (sic – pozn. red.).
108. ČMKOS nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů, že informace získané při kontrole využívá odborová organizace při kolektivním vyjednávání, a tak narušuje onu „rovnováhu“ smluvních partnerů kolektivního vyjednávání. Jde totiž výhradně o prevenci rizik, ke které je kontrolní činnost odborů směřována, a ne o nelegální získávání informací o problémech zaměstnavatele. Ustanovení § 322NZP totiž věcně úzce souvisí s celou částí pátouNZP a zejména s jejími § 101 a 102 o prevenci rizik. Podle čl. 11 výše uvedené směrnice Rady č. 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci „zástupci zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mají právo požádat zaměstnavatele, aby přijal vhodná opatření, a předložit mu k tomuto účelu návrhy ke zmírnění rizik pro zaměstnance nebo k odstranění zdrojů nebezpečí.“. ČMKOS s ohledem na dlouholeté zkušenosti odborových organizací v této oblasti zdůrazňuje mimořádnou společenskou prospěšnost a význam této odborové kontrolní činnosti, která ve svých důsledcích v minulosti významně přispěla k ochraně zdraví a záchraně životů řady zaměstnanců. Odborová kontrolní činnost není konkurenční ke „státní“ kontrole (nedisponuje sankčním oprávněním); inspektoráty práce na druhé straně nemohou vykonávat takovou kontrolu soustavně, bezprostředně a v takovém rozsahu jako odborové organizace, které působí „zevnitř“ se zevrubnou znalostí situace na pracovištích zaměstnavatele, což je mimořádně naléhavé zejména v případě bezprostředního ohrožení života nebo zdraví zaměstnanců. Zejména tím napomáhá tato kontrola k naplnění ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví při práci (viz čl. 29 a 31Listiny).