Platné znění

Nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2008 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce

vyhlášené znění

XII.
  1. 247. Obecně k navrhovanému zrušení § 24 odst. 2, § 278, § 281, § 282, § 286 odst. 2, § 287, § 305 odst. 1, § 321 odst. 2, 3, 4 a § 322 zákoníku práce, tj. ustanovení týkajících se odborových organizací:
  2. 248. Uvedená napadená ustanovení zákoníku práce se týkají postavení a pravomocí odborových organizací. Právo odborově se sdružovat (koaliční právo) je zakotveno v čl. 27 Listiny, který upravuje právo každého svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Způsob vzniku odborových organizací a jejich konfederací je upraven v rovině vnitrostátní zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná úprava tu respektuje mezinárodní závazky České republiky. Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku či odvětví (Bělina a kol.: Pracovní právo, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str. 377).
  3. 249. Postavení odborových organizací je dáno i mezinárodními smlouvami a dokumenty, především:
    1. - Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
    2. - Evropskou sociální chartou (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.),
    3. - Úmluvami Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP“), zejména
      1. ■ č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, 1948 (ratifikovaná 21. 1. 1964 a vyhlášená pod č. 489/1990 Sb.),
      2. ■ č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat, 1949 (ratifikovaná 21. 1. 1964 a vyhlášená pod č. 470/1990 Sb.),
      3. ■ č. 154 o kolektivním vyjednávání, 1951 (Česká republika dosud neratifikovala).
  1. 250. Z uvedených dokumentů jsou důležité zejména Úmluvy MOP, z nichž:
    1. Čl. 3 Úmluvy č. 87 stanoví:
      1. 1) Organizace pracovníků a zaměstnavatelů mají právo vypracovávat své stanovy a pravidla, zcela svobodně volit své zástupce, organizovat svoji správu a činnost a formulovat svůj program.
      2. 2) Veřejné orgány se zdrží jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání.
    1. Čl. 2 Úmluvy č. 98 stanoví:

      Organizace pracovníků a zaměstnavatelů požívají při ustavování, činnosti nebo správě svých organizací náležité ochrany proti jakémukoliv zasahování jedněch do záležitostí druhých, ať již přímému či prostřednictvím zástupců nebo členů.

    1. Čl. 4 Úmluvy č. 98 stanoví:

      Tam, kde je to nutné, budou přijata opatření přiměřená vnitrostátním podmínkám pro povzbuzení a podporování co nejširšího rozvoje a využití metody dobrovolného vyjednávání mezi zaměstnavateli a organizacemi zaměstnavatelů na jedné straně a organizacemi pracovníků na druhé straně, tak, aby byly upraveny podmínky zaměstnání pomocí kolektivních smluv.

  1. 251. Tyto dvě ratifikované a vyhlášené úmluvy (č. 87 a č. 98) jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu.
  2. 252. V praxi jednotlivých zemí se uplatňuje postavení odborů v trojí podobě:
    1. 1) zaměstnance zastupuje orgán, volený všemi zaměstnanci podniku, a odbory působí vedle takového orgánu (obvykle organizují jeho volby); takový všezaměstnanecký orgán předpokládá např. Úmluva MOP č. 154 o kolektivním vyjednávání.
    2. 2) mají výlučné (exkluzivní) postavení a reprezentují všechny zaměstnance,
    3. 3) „smíšený“ model, kdy odbory sice zastupují jen své členy, avšak jsou součástí všezaměstnanecké struktury.
  1. 253. Model, použitý v České republice, s exkluzivním postavením odborové organizace nacházíme především v posttotalitních zemích jako pozůstatek minulosti.
  2. 254. Uplatnění takového modelu nastoluje řadu otázek o demokratičnosti podobného přístupu. Základní problém se shledává především v tom, že zaměstnanec, který není členem odborové organizace, nemá možnost ovlivňovat postoje a jednání této organizace. Dostává se tak do situace, kdy někdo (odborová organizace) hájí jeho hospodářské a sociální zájmy, aniž by však tyto zájmy konkrétně zjišťoval a znal a aniž by případně dal odborově neorganizovanému zaměstnanci možnost se k věci vyjádřit. Ve vztahu k odborově neorganizovaným pracovníkům se při uvedeném modelu sociální reprezentace věc komplikuje, jestliže u zaměstnavatele působí vedle sebe více odborových organizací. Z uplatněné koncepce totiž vyplývá, že v kolektivních pracovních vztazích každá odborová organizace sociálně reprezentuje všechny zaměstnance (§ 24 odst. 1 zákoníku práce).
  3. 255. Jiná situace je přitom v rámci kolektivních pracovních vztahů a individuálních pracovních vztahů. V kolektivních pracovních vztazích, tedy ve vztazích, které se týkají zájmů všech zaměstnanců nebo jejich skupin, je reprezentativnost odborových organizací vcelku bezproblémová. Věc se komplikuje v individuálních pracovněprávních vztazích, kde podle § 286 odst. 2 platí, že jako reprezentant jednotlivého zaměstnance vystupuje příslušná odborová organizace:
    1. a) u odborově organizovaných zaměstnanců orgán organizace, jejímž je zaměstnanec členem,
    2. b) u odborově neorganizovaných
      1. - orgán organizace s největším počtem členů, nebo
      2. - orgán organizace, kterou výslovně určil zaměstnanec.
  1. 256. Z citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec-nečlen odborů může požádat některou odborovou organizaci o obhajobu svých hospodářských a sociálních zájmů. Dále z něho plyne, že může odborovou organizaci určit k zastupování jednostranným prohlášením i proti její vůli (zákon hovoří o tom, že zaměstnanec určí odborovou organizaci). Otázka, zda uvedený předpis umožňuje zaměstnanci i to, aby svým prohlášením vyloučil odborovou organizaci z jednání za svoji osobu vůbec, je řešena na jiném místě tohoto nálezu (u ustanovení § 286 odst. 2 věty druhé), a to kladně.
  2. 257. Konkrétně k jednotlivým ustanovením navrhovaným ke zrušení:
  3. 258. K ustanovení § 24 odst. 2 věty druhé

    Dikce napadeného ustanovení je následující:

    § 24

    Odkaz § 24

    (2) Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, jedná zaměstnavatel o uzavření kolektivní smlouvy se všemi odborovými organizacemi; odborové organizace vystupují a jednají s právními důsledky pro všechny zaměstnance společně a ve vzájemné shodě, nedohodnou-li se mezi sebou a zaměstnavatelem jinak. Jestliže se odborové organizace neshodnou na postupu podle věty první, je zaměstnavatel oprávněn uzavřít kolektivní smlouvu s odborovou organizací nebo více odborovými organizacemi, které mají největší počet členů u zaměstnavatele.

  1. 259. Z práv příslušejících odborové organizaci se považuje za nejvýznamnější právo na kolektivní vyjednávání. Právo kolektivně vyjednávat je v Evropě všeobecně chápáno jako výsostné právo odborových organizací. To je vyjádřeno expressis verbis v § 22 zákoníku práce, podle kterého právo uzavřít kolektivní smlouvu za zaměstnance má pouze odborová organizace.
  2. 260. Napadené ustanovení se týká procesu sjednávání kolektivní smlouvy. Právní institut kolektivních smluv je v českém právním řádu zakotven zejména ustanoveními § 22 až 29, § 113 zákoníku práce a zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů. Kolektivní smlouvy přitom představují výsledek kolektivního vyjednávání sociálních partnerů. Účelem právní úpravy kolektivního vyjednávání v evropském demokratickém kontextu, a v jeho rámci i kolektivních smluv, je zajištění sociálního smíru, utvoření mechanismu průběžné sociální komunikace a demokratického procedurálního řešení možných konfliktů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Systém kolektivního vyjednávání přitom obráží vývoj evropské demokracie v druhé polovině 19. a v první polovině 20. století a zrcadlí hledání mechanismu pokojného, nenásilného řešení možných tenzí, ohrožujících vnitřní mír.
  3. 261. Reálnost fungování tohoto mechanismu je dána akceptací výsledku sociálního vyjednávání ze strany státu, tj. přiřazením kvality pramenů práva normativnímu obsahu kolektivních smluv, z nichž pak plynou nároky uplatnitelné i soudní cestou.
  4. 262. Ústavní soud již judikoval (viz nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 40/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 88, str. 327, vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.), že ve svobodné společnosti, v níž nelze ani pro zaměstnance ani pro zaměstnavatele koncipovat místo práva povinnost se sdružovat (čl. 27 Listiny), je institut kolektivního vyjednávání, ústící do kolektivních smluv, pravidelně spjat s extenzí jejich normativní působnosti mimo rámec působnosti toliko obligační. Mechanismus této extenze buď může být přitom pojmově obsažen již v samotné kolektivní smlouvě, aniž by pak taková extenze vyžadovala přijetí dalšího normativního aktu (příkladem je právní úprava ve Velké Británii), anebo tento mechanismus předpokládá vydání speciálního normativního aktu zakládajícího extenzi takové působnosti. Evropský pojmový standard v této souvislosti vychází z předpokladu, dle něhož by pojetí kolektivních smluv ve smyslu právního úkonu zavazujícího toliko smluvní strany neumožnilo dosáhnout základního účelu kolektivního vyjednávání. Je proto stanoveno, že kolektivní smlouva je závazná pro všechny zaměstnance zaměstnavatele, za něž ji uzavřela odborová organizace [§ 25 odst. 2 písm. b) zákoníku práce].
  5. 263. Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, jedná zaměstnavatel o uzavření kolektivní smlouvy se všemi odborovými organizacemi; odborové organizace vystupují a jednají s právními důsledky pro všechny zaměstnance společně a ve vzájemné shodě, nedohodnou-li se mezi sebou a zaměstnavatelem jinak (§ 24 odst. 2 věta prvá zákoníku práce).
  6. 264. Z principu svobody odborového sdružování plyne i rovnost odborových organizací tak, že žádná odborová organizace působící u zaměstnavatele nesmí být zvýhodňována před ostatními, a to ani vzhledem k tomu, jaké zaměstnance sdružuje, ani se zřetelem k počtu svých členů. To je ostatně zdůrazněno i v § 286 odst. 1 zákoníku práce, z něhož plyne, že zaměstnavatel musí tam uvedené povinnosti plnit vůči všem odborovým organizacím u něj působícím, pokud nedojde k jiné dohodě.
  7. 265. Listina základních práv a svobod ve svém čl. 27 odst. 2 hovoří jednoznačně; jakékoli zvýhodňování některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví na úkor jiných je nepřípustné. Zde zakotvené právo není nikterak omezeno ani prováděcím zákonem (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny a contrario). Řešení potenciální konfliktní situace, předvídané v § 24 odst. 2 větě druhé zákoníku práce (princip majority, reprezentativnost), nelze tedy z ústavněprávního hlediska akceptovat. Nezbývá než znovu připomenout, že ze základního ústavního principu rovnosti zejména vyplývá, že rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být svévolné a především se nesmí s různými subjekty, nacházejícími se ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházet rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody. To lze vztáhnout ve smyslu předmětného článku Listiny základních práv a svobod i na právo koaliční.
  8. 266. Proto Ústavní soud přisvědčil námitce navrhovatelů, že napadené ustanovení § 24 odst. 2 věty druhé v rozporu s článkem 27 odst. 2 Listiny a s ustanovením čl. 3 odst. 2 Úmluvy MOP č. 87 zvýhodňuje určité odborové organizace na úkor jiných. Nejde přitom jen o zvýhodňování organizace s největším počtem členů (princip majority), možných kombinací je více. Tím je současně porušen i čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovely Ústavy).
  9. 267. K ustanovení § 278 odst. 1 části věty prvé ve slovech „...u něhož nepůsobí odborová organizace“, § 281 odst. 1 závěru věty prvé ve slovech „... u něhož nepůsobí odborová organizace“ a § 282 odst. 1 písm. c) a odst. 2 části věty ve znění „... až do doby uzavření podnikové kolektivní smlouvy“

    Dikce napadených ustanovení zní:

    § 278

    Odkaz § 278

    (1) K zajištění práva na informace a projednání si mohou zaměstnanci zaměstnavatele, u něhož nepůsobí odborová organizace, zvolit radu zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci podle § 281.

    § 281

    Odkaz § 281

    (1) Radu zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je možné zvolit u zaměstnavatele, u něhož nepůsobí odborová organizace.

    § 282

    Odkaz § 282

    (1) Rada zaměstnanců a funkce zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaniká dnem

    (a) uplynutí volebního období, pokud není v tomto zákoně dále stanoveno jinak,

    (b) kdy počet členů rady zaměstnanců klesl na méně než 3,

    (c) uzavření podnikové kolektivní smlouvy.

    (2) Jestliže u zaměstnavatele působí rada zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a začne u něj působit odborová organizace, plní zaměstnavatel stanovené povinnosti vůči všem zástupcům zaměstnanců až do doby uzavření podnikové kolektivní smlouvy, nedohodnou-li se mezi sebou a zaměstnavatelem o jiném způsobu součinnosti.