Ústavní soud, I. ÚS 1737/16

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 12. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 ve věci ústavní stížnosti 1. nezletilé A. K. a 2. V. K., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 270/2012-140 ze dne 4. 9. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 102/2015-186 ze dne 28. 4. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4607/2015-223 ze dne 29. 2. 2016, jimiž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelek na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími obecných soudů ve věci nařízení a dalšího trvání předběžného opatření, kterým byla nezletilá stěžovatelka svěřena do péče kojeneckého ústavu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.

I. Výroky III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 270/2012-140 ze dne 4. 9. 2014 v částech potvrzených odvolacím soudem, výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 102/2015-186 ze dne 28. 4. 2015 v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně a výrokem I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4607/2015-223 ze dne 29. 2. 2016 bylo porušeno základní právo první a druhé stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a základní právo první stěžovatelky, aby nejlepší zájem dítěte byl předním hlediskem rozhodování, podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.II. Tato rozhodnutí se proto v uvedených částech ruší.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Nezletilá stěžovatelka 1 je dcerou stěžovatelky 2; dále budou stěžovatelky označovány i jako "nezletilá" a "matka". Nezletilá byla dne 29. dubna 2009, tři dny po svém narození, předběžným opatřením odevzdána do péče dětského centra. Trvání tohoto předběžného opatření bylo opakovaně prodlužováno, a nezletilá tak na jeho základě zůstala v dětském centru až do 8. března 2010. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud toto předběžné opatření i rozhodnutí o jeho prodloužení zrušil (k prvnímu období viz níže body 2-6). V mezidobí však bylo vydáno další předběžné opatření, na jehož základě byla stěžovatelka ponechána v dětském centru od 9. března 2010 až do 27. září 2011. Nálezem sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 150/62 SbNU 303) bylo i toto předběžné opatření zrušeno a dne 27. září 2011 byla nezletilá předána matce (k druhému období viz níže body 7-9). Na základě neústavních a nezákonných předběžných opatření tak nezletilá strávila v dětském centru téměř dva a půl roku. Nezletilá a její matka se proto u obecných soudů domáhaly náhrady nemajetkové újmy, která jim byla těmito rozhodnutími způsobena. Obecné soudy přiznaly každé z nich přiměřené zadostiučinění ve výši 610 000 Kč (k průběhu řízení viz níže body 10-27). Stěžovatelky namítají, že tato náhrada je nepřiměřeně nízká a že obecné soudy takto pokračují v porušování jejich základních práv.

A. První období (29. dubna 2009 až 8. března 2010)

2. Dne 29. dubna 2009, tři dny po svém narození, byla nezletilá odevzdána do péče dětského centra na základě předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 vydaného dle § 76a občanského soudního řádu v tehdy účinném znění (dále jen "o. s. ř."). Podle obvodního soudu totiž "nebyly zjištěny podmínky, ve kterých chce matka [o nezletilou] pečovat, ... bydlení a sociální situace matky je zcela nevyhovující a ... osobnost matky neskýtá záruku [ř]ádného vývoje dítěte". Toto předběžné opatření mělo podle zákona trvat jeden měsíc a zaniknout dne 29. května 2009, pro jeho prodloužení nebyla splněna zákonná podmínka - nebylo zahájeno řízení ve věci samé (srov. § 76a odst. 4 o. s. ř.). Obvodní soud přesto opakovaně o měsíc trvání tohoto předběžného opatření prodlužoval, a nezletilá tak na jeho základě zůstala v dětském centru až do 8. března 2010. Městský soud v Praze opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obvodního soudu jsou nezákonná, neboť předběžné opatření zaniklo již 29. května 2009, avšak současně odmítal odvolání matky proti těmto rozhodnutím. Zaniklé opatření podle městského soudu nebylo možné žádným rozhodnutím prodloužit, a odvolání proti takovým rozhodnutím byla tudíž "bezpředmětná".

3. Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227) zrušil rozhodnutí obvodního a městského soudu pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, 7, 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte.

4. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 bylo protiústavní již odevzdání nezletilé do péče dětského centra. Ústavní soud zdůraznil, že není možné odebrat dítě rodičům a umístit je do dětského centra jen proto, že podle soudů by v dětském centru mělo lepší materiální podmínky. Stejně tak nebylo možné přenášet důkazní břemeno na matku a vycházet z domněnky, že nezletilá je ohrožena na životě, pokud matka neprokáže opak ohledně podmínek, v níž chce svou dceru vychovávat (bod 42). Ze skutečnosti, že matka odmítala spolupracovat s pracovnicemi orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nelze dle nálezu usuzovat, že by k nezletilé neměla kladný vztah a nebyla schopna se o ni postarat (bod 41).

5. Prodlužováním doby trvání tohoto předběžného opatření se obvodní soud "dopustil zřejmé svévole", neboť pro "pokračující odloučení dítěte od matky ... neexistoval zákonný podklad" (nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 36).

6. Závažným způsobem pochybil i městský soud, neboť neposkytl stěžovatelkám dostatečnou ochranu proti rozhodnutím o prodloužení trvání předběžného opatření a odmítal odvolání matky pro bezpředmětnost, ačkoliv to zákon neumožňoval (nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 37).

B. Druhé období (9. března 2010 až 27. září 2011)

7. V mezidobí, ještě před vydáním nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bylo zahájeno řízení ve věci samé. Dne 9. března 2010 Obvodní soud pro Prahu 9 vydal předběžné opatření podle § 102 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na jehož základě byla nezletilá stěžovatelka ponechána v dětském centru. Toto předběžné opatření bylo opět odůvodněno tím, že matka prozatím nebyla schopna prokázat, že v mezidobí získala slušnou možnost bydlení a že je schopna pro nezletilou vytvořit prostředí, v němž budou uspokojivě zabezpečeny její potřeby, a tudíž se o jejich zajištění musí postarat společnost. S těmito důvody se ztotožnil i Městský soud v Praze.

8. Jejich rozhodnutí byla zrušena nálezem sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 150/62 SbNU 303). Ústavní soud konstatoval, že nové předběžné opatření se opírá o stejné důvody jako původní předběžné opatření, a s odkazem na důvody výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 je proto zrušil pro rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 3 odst. 1, čl. 9 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

9. Dne 27. září 2011 byla nezletilá předána matce. Celkově tedy nezletilá v dětském centru strávila bezdůvodně - na základě protiústavních a nezákonných předběžných opatření - téměř dva a půl roku.

C. Řízení o náhradě újmy

10. Stěžovatelky se poté domáhaly náhrady nemajetkové újmy, která jim byla způsobena nezákonnými rozhodnutími obecných soudů, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Původně bylo vedeno zvlášť řízení o náhradě újmy za první a za druhé období.

11. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 137/2012 se stěžovatelky domáhaly náhrady nemajetkové újmy za první období, a to ve výši 5 000 000 Kč pro každou z nich. V tomto řízení bylo pravomocně za toto období přiznáno každé z nich 240 000 Kč. O zbytku jejich žaloby nebylo pravomocně rozhodnuto a v této části bylo řízení spojeno s věcí vedenou u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 270/2012 (viz následující bod).

12. V řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 270/2012 se stěžovatelky původně domáhaly náhrady nemajetkové újmy za druhé období, a to ve výši 5 000 000 Kč pro každou z nich. Poté došlo ke spojení s věcí pod sp. zn. 15 C 137/2012. V řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 270/2012 se tak stěžovatelky domáhaly další náhrady nemajetkové újmy za první období (4 760 000 Kč pro každou z nich) a přiznání náhrady nemajetkové újmy za druhé období (5 000 000 Kč pro každou z nich). Obecné soudy poté rozhodly napadenými rozhodnutími.

D. Rozsudek obvodního soudu

13. Obvodní soud dospěl opět k závěru, že za první období náleží každé ze stěžovatelek pouze 240 000 Kč, za druhé období přiznal každé jako přiměřené zadostiučinění 260 000 Kč.

14. Podle obvodního soudu náleží nezletilé i matce náhrada ve stejné výši, neboť nezletilá musela důsledky nezákonných rozhodnutí pasivně strpět a její matka proti nim aktivně vystupovala.

15. Obvodní soud poukázal na to, že nezletilá byla umístěna do dětského centra a odňata matce několik dnů po porodu, tedy "v nejkritičtějším období života", čímž byla narušena "vazba mezi matkou a dítětem", která "je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince". Jejich vzájemný kontakt podléhal pravidlům dětského centra. Toto odloučení trvalo přibližně dva a půl roku, tedy značně dlouhou dobu.

16. Podle obvodního soudu se nezletilá musela podrobit režimu dětského centra a "za dva roky a 5 měsíců nikdy neopustila [jeho] brány, i veškerá setkání se odehrávala pouze na území [dětského centra], popřípadě v jeho zahradě". Její umístění do dětského centra tedy omezovalo její kontakt s rodinou a případně i vrstevníky. Nevychovávala a nepečovala o ni matka, ale zaměstnanci dětského centra.

17. Podle obvodního soudu se nezletilá stěžovatelka "v noci probouzí, usedavě pláče, má noční můry, trpěla pomočováním [u dětí jejího věku již neobvyklým]. Nebyla schopna normálně jíst, byla o něco psychomotoricky opožděná, což konstatoval i lékař ve vztahu k obdobnému vývoji jejího mladšího bratra, který byl po celou dobu od narození ve výchově a péči [matky, stěžovatelky 2]". Nezletilá je "fixována na [svou matku], kdykoliv se tato vzdálí, musí být [nezletilá] přesvědčována, že ... ji neopustí". Podle obvodního soudu "v důsledku držení [nezletilé] v ústavu u ní nebyly standardně rozvinuté sluchové a jazykové schopnosti".

18. Obvodní soud za "velmi vzdálenou paralelu" považoval rozhodování o náhradě za nezákonně vykonanou vazbu, a to vzhledem k omezením nezletilé v dětském centru. Následně opět vyslovil, že za první období náleží každé stěžovatelce náhrada 240 000 Kč, již pravomocně přiznaná, a za druhé období 260 000 Kč. Toto vyšší zadostiučinění za druhé období přiznal vzhledem k jeho "o něco delší[mu] trvání", ale zejména vzhledem k tomu, že "Ústavní soud již ke dni 20. 7. 2010 [nálezem sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ...] konstatoval nesprávnost celého náhledu na předmětnou problematiku".

E. Rozsudek městského soudu

19. Městský soud přiznal každé ze stěžovatelek dalších 110 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou v druhém období.

20. Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, ale odlišně stanovil výši náhrady.

21. Městský soud poukázal na výši zadostiučinění, které bylo přiznáno nezletilým při smrti rodiče. Nejvyšší soud se tak v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3124/2013 ze dne 16. 4. 2014 zabýval případem, v němž bylo každému z nezletilých přiznáno jako přiměřené zadostiučinění 3 000 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou zavražděním jejich matky. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 2003/2014 ze dne 12. 9. 2014 se Nejvyšší soud zabýval případem, v němž bylo po smrti otce přiznáno synovi 200 000 Kč, dceři 150 000 Kč a pozůstalé manželce 240 000 Kč (pozn. Ústavního soudu: dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 250 000 Kč) jako náhrada nemajetkové újmy nad rámec pevně stanovené náhrady dle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964. Podle městského soudu přitom na rozdíl od odkazovaných případů nezletilá v projednávané věci může být svou matkou dále vychovávána.

22. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že "určitou paralelu lze dovozovat též z rozhodování o nemateriální újmě za nezákonnou vazbu", v nichž je dle městského soudu adekvátním odškodněním částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby.

23. Městský soud rovněž dospěl k závěru, že matce i dceři náleží náhrada ve stejné výši, protože "újma, kterou matka vnímala aktivně, zasahovala její nezletilou dceru pasivně a naopak". Za každý měsíc nezákonného odloučení tak dle městského soudu každé z nich náleží peněžité zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. Za první období, tedy přibližně deset a půl měsíce, by tedy podle městského soudu každé stěžovatelce náleželo 210 000 Kč. Protože jim již bylo za toto období pravomocně přiznáno dokonce 240 000 Kč, nebylo nutné zvyšovat náhradu za první období. Za druhé období, tedy přibližně osmnáct a půl měsíce, každé stěžovatelce náleží 370 000 Kč. Z toho jim 260 000 Kč za toto období již přiznal obvodní soud, a proto městský soud přiznal každé stěžovatelce dalších 110 000 Kč.

F. Rozhodnutí Nejvyššího soudu

24. Nejvyšší soud napadeným výrokem odmítl dovolání stěžovatelek v části, která se týkala výše přiznaného zadostiučinění.

25. Podle Nejvyššího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud při svém přezkumu posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona o odpovědnosti státu. Výší přiznané částky se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. K tomu podle Nejvyššího soudu v projednávaném případě nedošlo.

26. Podle Nejvyššího soudu není pravda, že by rozhodnutí městského soudu vycházelo především z analogické aplikace principů rozhodování o náhradě nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu, neboť městský soud odkázal i na judikaturu týkající se ochrany osobnosti. Nejvyšší soud podotkl, že ani stěžovatelkám se nepodařilo dohledat případ skutkově podobný jejich věci. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 2428/2010 ze dne 31. 5. 2011 se Nejvyšší soud zabýval případem, v němž bylo za téměř tři roky trvající odloučení rodičů a jejich dětí přiznáno u první rodiny otci přiměřené zadostiučinění ve výši 250 000 Kč, matce 700 000 Kč a dceři 150 000 Kč; u druhé rodiny otci 800 000 Kč, matce 1 000 000 Kč a dceři 300 000 Kč (pozn. Ústavního soudu: jde o případ dětí zaměněných v třebíčské porodnici). Tyto částky jsou dle Nejvyššího soudu plně srovnatelné se zadostiučiněním přiznaným stěžovatelkám.

27. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že se nezabýval otázkou, zda matce a nezletilé přísluší zadostiučinění ve stejné výši. Tento závěr městského soudu totiž nebyl dovoláním napaden a stěžovatelky samy navrhovaly, aby jim bylo přiznáno zadostiučinění ve stejné výši.

II. Argumentace stran

28. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítají, že přiznaná náhrada je nepřiměřeně nízká vzhledem k nemajetkové újmě, kterou utrpěly. Podle stěžovatelek tím obecné soudy pokračují v porušování jejich základních práv, které bylo shledáno v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2244/09 a sp. zn. II. ÚS 2546/10, na které odkazují a jejichž závěry připomínají. Současně jde o porušení jejich majetkových práv.

29. Stěžovatelky namítají, že došlo k mimořádně závažnému zásahu do jejich práv, který zahrnoval opakovanou nejistotu a pocity "naprosté bezmoci tváří v tvář soudu, který jako orgán povolaný chránit spravedlnost a právo tyto pošlapával". Uvádějí, že by jim měla být přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši, která podstatným způsobem změní jejich životní situaci k lepšímu, srovnatelně s tím, jako ji více než dva a půl roku trvající zásah obecných soudů změnil k horšímu.

30. Stěžovatelky upozorňují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2428/2010 ze dne 31. 5. 2011. Z něj vyplývá, že v případě dětí zaměněných v třebíčské nemocnici byla rodičům a dětem přiznána náhrada nemajetkové újmy v celkové výši 3 300 000 Kč. Stejně jako v případě stěžovatelek šlo o zásah, jímž bylo novorozené dítě těsně po narození odňato svým rodičům, který trval podobnou dobu (v daném případě tři roky) a byl široce medializován. Liší se však v tom, že děti byly v odkazovaném případě na rozdíl od stěžovatelky přesto v individuální rodičovské péči, byť "u nepravých rodičů". V případě záměny dětí šlo o nedbalost, a to ze strany soukromé osoby - nemocnice, zatímco u stěžovatelek šlo o "vědomý útok na jejich soukromí" ze strany soudu, který byl povinen jejich práva chránit. U záměny dětí došlo navíc k jednorázovému zásahu s dlouhodobými následky, avšak v případě stěžovatelek byla opakovaně vydávána rozhodnutí vyznačující se "zvůlí, nezákonností a protiústavností" a nerespektováním nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09. Stěžovatelky poukazují na to, že v případě záměny dětí se "škůdce omluvil a pokusil se o smírné řešení", ale v jejich případě se stát "dodnes neomluvil a tvrdošíjně a v úplnosti odmítá poskytnout satisfakci dobrovolně".

31. Stěžovatelky namítají, že obecné soudy nesprávně vycházejí při stanovení náhrady z obdoby s nezákonnou vazbou. Ta však představuje zásah "jednoznačně menší závažnosti, neboť zjevně nezasahuje člověka v jeho nejzranitelnějším období, v období pro vývoj osobnosti a vztahu rodič-dítě nejzásadnějším". V jejich případě byla matka "zvůlí státu zbavena možnosti být se svým sotva narozeným dítětem, novorozené dítě [bylo] zbaveno své matky a její blízkost ... nahrazena neosobní ústavní výchovou".

32. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že se mohl zabývat pouze tím, zda není přiznané zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřené, neboť stěžovatelky v dovolání nevymezily otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií odpovědnosti podle § 31a zákona o odpovědnosti státu.

33. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelky pomíjí některá skutková zjištění, která se týkají vztahu mezi stěžovatelkami jako matkou a dcerou a rovněž rozsahu a intenzity kontaktu mezi stěžovatelkami v době, kdy byla nezletilá umístěna do péče dětského centra. Ta jsou podle Nejvyššího soudu klíčová i při posuzování přiměřenosti výše poskytnutého zadostiučinění a jejího srovnání s věcí řešenou v usnesení sp. zn. 30 Cdo 2428/2010 týkající se dětí zaměněných v třebíčské nemocnici. Nejvyšší soud podotýká, že dovolání podané v uvedené věci jako nepřípustné odmítl, ale ani srovnání s tímto případem ho nevedlo k závěru o zřejmě nepřiměřené výši zadostiučinění. Stěžovatelky totiž po celou dobu byly ve vzájemném kontaktu, přičemž tento kontakt byl poměrně častý, jeho frekvence závisela i na matce, která svoji dceru i po umístění do dětského centra ještě několik měsíců nadále kojila a i poté ji často navštěvovala, případně i s babičkou. Vzájemný vztah mezi stěžovatelkami se i v tomto období rozvíjel a nezletilá nepochybně stěžovatelku 2 považovala za svoji matku. Tento vztah byl již v době pobytu v dětském centru považován za velmi dobrý. Nikdo nezpochybňoval jejich vzájemný vztah matka-dcera, po celou dobu byly v kontaktu, žádná z nich nebyla donucena vytvářet si vztah matka-dcera s cizí osobou, žádná z nich nebyla následně vystavena traumatu kvůli odloučení od sociální matky, respektive dcery. Nikdo kvůli nezákonnému rozhodnutí nepodezíral matku z partnerské nevěry. V obou srovnávaných případech se přitom jednalo především o důsledek porušení povinností zodpovědných osob či soudu a nerespektování práv poškozených. Závěr o úmyslu či zvůli ze strany orgánů veřejné moci, dokonce snad s cílem poškodit stěžovatelky, na základě prokázaných skutečností podle Nejvyššího soudu učinit nelze.

34. Argumentace stěžovatelek, že rozhodnutí městského soudu vychází především z obdoby s nezákonnou vazbou, se dle Nejvyššího soudu míjí s obsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který odkázal i na řadu dalších rozhodnutí týkajících se ochrany osobnosti. Nejvyšší soud dodává, že se neztotožňuje ani s bagatelizací újmy způsobené výkonem vazby, a to zejména v porovnání s újmou, kterou utrpěla matka [stěžovatelka 2]. V případě uvěznění rodiče na 2,5 roku jsou jeho kontakt s nezletilým dítětem, jeho možnost podílet se na péči o dítě a možnost podílet se na výchově dítěte zpravidla omezeny ještě intenzivnějším způsobem, než se to stalo v případě matky [stěžovatelky 2], nehledě na to, že uvěznění představuje mnohem širší zásah do celého spektra základních lidských práv.

35. Nejvyšší soud uvedl, že ani v nejmenším nehodlá snižovat závažnost újmy, kterou stěžovatelky v důsledku nezákonných rozhodnutí utrpěly, a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Setrvává však na svém závěru, že zadostiučinění již dříve soudy přiznané se ani ve světle argumentace stěžovatelek a srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy nejeví jako zcela zjevně nepřiměřené, a naopak se jeví jako plně srovnatelné.

36. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti případu i judikaturu Nejvyššího soudu.

37. Obvodní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a průběh předchozího řízení, zejména na postoje a chování matky.

38. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat tato vyjádření stěžovatelkám k replice, neboť nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí nepřinesla argumenty rozhodné pro posouzení ústavní stížnosti (viz bod 60 níže).

39. Ministerstvo spravedlnosti nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

40. Ústavní stížnost splňuje požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a je možné ji věcně projednat.

41. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. V řízení o individuální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto zásadně nezabývá otázkami interpretace a aplikace podústavního práva, ale jen tím, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud je při tomto přezkumu vázán petitem ústavní stížnosti, ale nikoliv jejím právním zdůvodněním. Ústavní soud proto může napadená rozhodnutí přezkoumat i z hlediska dodržení jiných základních práv a svobod než těch, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně dovolává [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), body 30-31, nález sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 (N 91/73 SbNU 517), bod 22; nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 25; nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), bod 33].

42. V projednávaném případě stěžovatelky namítají, že jim nebylo přiznáno dostatečně vysoké zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, kterou utrpěly v důsledku nezákonných rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelek tak obecné soudy pokračují v porušování základních práv, které bylo Ústavním soudem shledáno již v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2244/09 a sp. zn. II. ÚS 2546/10, a rovněž porušují jejich majetková práva (bod 28 výše).

43. Dle judikatury Ústavního soudu je "[v] náhradě jakékoli újmy ... zapotřebí vidět i jakési ‚pokračování' práv" [nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), bod 35; nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, bod 65]. Pro případy, kdy byla újma způsobena veřejnou mocí, pak obsahuje ústavní pořádek speciální úpravu: právo na náhradu škody (respektive újmy, viz body 44-45 níže) způsobené veřejnou mocí je totiž přímo garantováno jako základní právo v čl. 36 odst. 3 Listiny. Aby bylo možné se tohoto práva dovolávat, újma nemusí být způsobena rozhodnutím či postupem protiústavním, porušujícím základní práva jednotlivců. Jak totiž plyne ze znění tohoto ustanovení, postačí, že šlo o rozhodnutí nezákonné či o nesprávný úřední postup. Nárok stěžovatelek na náhradu újmy se tak opírá přímo o toto ustanovení a není nezbytné jej dovozovat ze základních práv porušených v původních řízeních. Věc je proto třeba posoudit primárně z hlediska práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když se jej stěžovatelky výslovně nedovolávají. Protože jde o náhradu újmy způsobené i nezletilé stěžovatelce, je třeba v rámci přezkumu zohlednit i závazky plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, zejména pak čl. 3 odst. 1, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že v projednávané věci jde o vyčíslení peněžité náhrady za zásahy do soukromého a rodinného života dítěte, které ho mohly poznamenat na celý život.

A. Právo na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí

44. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý "právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem", tedy právo na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí.

45. Ústavní soud totiž opakovaně aplikoval čl. 36 odst. 3 Listiny i na případy, v nichž šlo o náhradu nemajetkové újmy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), bod 13; nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 140/82 SbNU 243), body 18 a 20; nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237), body 14 a 16; srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), body 30-41]. Proto je třeba pod náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny zahrnovat jak náhradu majetkové újmy (tedy škody v užším smyslu), tak i nemajetkové újmy.

46. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Ústavní soud však připomíná, že aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak [nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), bod 15].

47. "Rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním z nich je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Posledním krokem zůstává stanovení výše zadostiučinění." [nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), bod 33]. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581), bod 22] a připomíná, že hodnocení konkrétních okolností jednotlivých případů je v prvé řadě úkolem obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]. Jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům, což platí ve všech třech zmiňovaných krocích, tedy i při rozhodování o formě zadostiučinění či jeho konkrétní výši.

48. Ústavní soud se při přezkumu rozhodnutí o přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích zabývá v prvé řadě tím, zda je toto rozhodnutí řádně odůvodněno, tedy zda jsou v něm "dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při [určení výše zadostiučinění] soud řídil" [nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535), bod 23]. V této souvislosti Ústavní soud zkoumá, zda se obecné soudy zabývaly všemi relevantními skutečnostmi a okolnostmi, za kterých došlo ke vzniku újmy, a zda je zohlednily při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění [nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), body 22 a 27]. Nakonec se Ústavní soud zabývá i tím, zda výše zadostiučinění není v extrémním nepoměru k utrpěné újmě, a zda se tedy zcela nevymyká smyslu a účelu právní úpravy [nález sp. zn. I. ÚS 3016/11, body 23 a 25; srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].

B. Nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko rozhodování

49. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

50. V nálezu sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 dospěl Ústavní soud k závěru, že toto ustanovení se uplatní i při rozhodování o náhradě újmy způsobené veřejnou mocí podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jinak řečeno, nejen v řízení ve věci samé, ale rovněž v "následném kompenzačním řízení je ... třeba chránit nejlepší zájem dítěte" (bod 25).

51. Vydá-li orgán veřejné moci nezákonné či protiústavní rozhodnutí nebo se dopustí nezákonného či protiústavního postupu a způsobí tím dítěti újmu, ve většině případů tím kromě jiných pochybení poruší rovněž čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Toto pochybení by měl stát napravit tím, že povinnost chránit nejlepší zájem dítěte bude respektovat alespoň v řízení o náhradě takto vzniklé újmy, jinak řečeno, že v tomto řízení již bude nejlepší zájem dítěte předním hlediskem pro rozhodování. Porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v řízení o věci samé nemůže vést k tomu, že stát bude zbaven povinnosti jednat v souladu s tímto ustanovením v navazujícím řízení o náhradě újmy. Znamenalo by to totiž, že stát bude těžit z vlastního protiprávního jednání, a to je v rozporu s obecnými principy práva.

52. Současně je třeba zdůraznit, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zakotvuje povinnost brát nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoliv činnosti či rozhodování, které se týkají dětí. Nezáleží tedy na tom, zda se děti či jejich zákonní zástupci tohoto ustanovení dovolávají. Veřejná moc musí sama aktivně plnit povinnosti vyplývající z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a zajistit, že toto ustanovení bude respektováno.

53. Obecně má ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte trojí význam. Zaprvé toto ustanovení zakotvuje (hmotné) právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí [k tomu více Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), CRC/C/GC/14 (dále jen "Obecný komentář č. 14"), bod 6 písm. a)]. Tato interpretace čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte byla opakovaně potvrzena v judikatuře Ústavního soudu, podle níž má právo vyplývající z odkazovaného ustanovení povahu základního práva, a lze se ho tedy dovolat i před Ústavním soudem.

54. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/96 ze dne 9. 4. 1997 (N 41/7 SbNU 279; 103/1997 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je "vnitrostátně bezprostředně použitelné (‚self-executing')". V nálezu sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377) Ústavní soud zohlednil, že rozhodnutím obecného soudu "mohlo dojít k zásahu do práv dětí garantovaných ... Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, ...)". V prvním nálezu týkajícím se stěžovatelek sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 36, pak Ústavní soud výslovně konstatoval, že v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je obsaženo ústavně zaručené právo; jeho porušení ze strany obecných soudů bylo jedním z důvodů pro zrušení jejich rozhodnutí. Tento závěr byl potvrzen i druhým nálezem týkajícím se stěžovatelek sp. zn. II. ÚS 2546/10, podle něhož byla rozhodnutí obecných soudů "v rozporu s ústavně chráněným zájmem nezletilé garantovaným čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte". Závěr, že z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte plyne základní právo, kterého se nezletilí mohou dovolat i v řízení před Ústavním soudem, byl potvrzen i nálezem sp. zn. II. ÚS 19/16 (viz zejména body 33, 36 a 38).

55. Zadruhé z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývá základní interpretační princip pro soudy a další orgány veřejné moci v případech, kdy se jejich činnost dotýká dětí: je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, je třeba zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte [Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. b); shodně nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349), bod 28; ve vztahu k rozhodování o svěření dítěte do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 17 a násl.]. Tento interpretační princip je třeba respektovat i v řízení o náhradě újmy způsobené veřejnou mocí.

56. Zatřetí z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývají i procesní požadavky [Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. c)], mezi něž patří i požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Dle Obecného komentáře č. 14 musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování, musí v něm být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy [viz Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. c), bod 14 písm. b), podrobněji bod 97]. Tento požadavek již Ústavní soud vyslovil ve své judikatuře týkající se rozhodování o péči o dítě. V těchto případech musí být v rozhodnutích vyložena kritéria, podle nichž byl nejlepší zájem dítěte hodnocen, a objasněno, k jakým závěrům a proč na jejich základě obecné soudy dospěly [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 18-30; nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), bod 16; nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637), bod 39; k významu odůvodnění soudních rozhodnutí obecně viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

57. Tento požadavek se analogicky uplatní i na rozhodnutí o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí. Je tudíž třeba, aby z rozhodnutí bylo patrné, že obecné soudy považovaly nejlepší zájem dítěte za přední hledisko pro své rozhodování. To znamená, že je třeba pečlivě zhodnotit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy, zvážit, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlit, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Ústavní soud připomíná, že tyto povinnosti musí soudy samy aktivně plnit i v případě, že se čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nikdo nedovolával, tedy ani nezletilý či jeho zákonní zástupci (bod 52 výše).

58. Ústavní soud tak konstatuje, že základní právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem pro rozhodování (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), je pod ochranou soudní moci, a to i v řízení o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí (čl. 36 odst. 3 Listiny). Obecné soudy jsou při svém rozhodování v každém jednotlivém případě povinny pečlivě zhodnotit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy, zvážit, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlit, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Jsou povinny tak činit a nejlepší zájem dítěte zohlednit i bez výslovného návrhu dotčeného dítěte či jeho zákonného zástupce.

C. Aplikace na projednávaný případ