Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/25 ve věci návrhu na zrušení části § 72 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, části § 47 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a části § 53 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů
59. Podle čl. 28 Listiny „zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci“. Ačkoliv se toto ustanovení zmiňuje o zaměstnancích, jeho působnost se neomezuje na zaměstnance ve smyslu podústavního práva a je třeba ji v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu vykládat šířeji. Ústavní soud ostatně v již citovaném nálezu Pl. ÚS 24/19 přisvědčil argumentaci navrhovatelky, že odměna uvolněných členů zastupitelstev územních samosprávných celků spadá do působnosti práva na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny. Zastupitelé územních samosprávných celků nevykonávají tuto veřejnou funkci v pracovněprávním vztahu, a to ani v případě, že jsou pro výkon funkce uvolněni (srov. § 79 zákona o obcích, § 54 zákona o krajích a § 58b zákona o hlavním městě Praze, podle nichž se zákoník práce na vzájemný vztah mezi zaměstnancem a územním samosprávným celkem uplatní toliko v tam vymezených případech a zastupitelé se pro tyto účely pouze „považují za zaměstnance“). Uvolněním zastupitele pro výkon veřejné funkce [§ 71 odst. 1 písm. a) zákona o obcích, § 46 odst. 1 písm. a) zákona o krajích, § 52 odst. 3 písm. a) zákona o hlavním městě Praze] se nicméně rozumí jeho uvolnění z případného pracovněprávního vztahu, který by jinak vykonával či mohl vykonávat. Na místo odměny (mzdy, platu), která by mu náležela v rámci takového pracovněprávního vztahu jakožto zaměstnanci, tak nastupuje odměna za výkon veřejné funkce, pro niž byl zastupitel uvolněn. Jelikož působnost čl. 28 Listiny je třeba vykládat široce, spadá do ní i odměna uvolněných členů zastupitelstev územních samosprávných celků, která plní právě popsanou funkci obdobnou odměně (mzdě, platu) zaměstnanců.
60. Právo na spravedlivou odměnu za práci se systematicky řadí mezi hospodářská, sociální a kulturní práva a čl. 28 Listiny, v němž je garantováno, patří mezi ta ustanovení, jichž se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat „pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí“. Ústavní pořádek tak zákonodárci poskytuje široký prostor pro uvážení, jakým způsobem toto právo na zákonné úrovni provede (nález Pl. ÚS 1/12, bod 267), nikoliv však prostor neomezený. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž zákonná úprava v případě práv podléhajících čl. 41 odst. 1 Listiny musí obstát v tzv. testu racionality.
61. Test racionality se sestává ze čtyř kroků. Prvním je vymezení smyslu a podstaty hospodářského nebo sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu. Druhým je zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence hospodářského nebo sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu. Třetím krokem je posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl, tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv. Posledním čtvrtým krokem je zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je racionální, byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.); k nyní ustálené podobě testu racionality viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/16 ze dne 26. 2. 2019 (N 31/92 SbNU 324; 119/2019 Sb.), bod 25, či nález sp. zn. Pl. ÚS 44/18 ze dne 17. 7. 2019 (N 134/95 SbNU 124; 225/2019 Sb.), body 45 a 46].
62. Je-li zjevné, že se napadená úprava nijak nedotýká esenciálního obsahu práva podléhajícího čl. 41 odst. 1 Listiny, omezuje se Ústavní soud na přezkum toho, zda napadená úprava sleduje legitimní cíl a je k jeho dosažení racionální, tedy na třetí a čtvrtý krok testu racionality [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/18 ze dne 18. 12. 2018 (N 201/91 SbNU 535; 30/2019 Sb.), bod 49, týkající se práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny či již opakovaně citovaný nález Pl. ÚS 24/19, bod 36].
63. Napadená ustanovení se zjevně nedotýkají esenciálního obsahu práva na spravedlivou odměnu za práci. Ačkoliv omezují odměny jednotlivců jako uvolněných členů zastupitelstev na 40 % výše, která by jim jinak náležela, nesnižují jejich odměny plynoucí ze souběžně vykonávané druhé placené funkce v rámci samosprávy. Ostatně ani navrhovatelka netvrdí, že by došlo k zásahu do esenciálního jádra tohoto základního práva.
64. Přezkum z hlediska práva na spravedlivou odměnu za práci se tedy v takové situaci omezí na zhodnocení, zda napadená ustanovení sledují legitimní cíl a zda jsou k jeho dosažení racionální, tedy třetí a čtvrtý krok testu racionality.
65. Podle Ústavního soudu lze legitimní cíl spatřovat – podobně jako ve věci nálezu Pl. ÚS 24/19 – ve snaze úspory veřejných financí, konkrétně finančních prostředků v rozpočtech územních samosprávných celků. Tento cíl byl již v minulosti vyhodnocen Ústavním soudem jako legitimní pro omezení práva na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny a od tohoto hodnocení nemá Ústavní soud důvod se v posuzovaném případě odchýlit [viz kromě již citovaného nálezu Pl. ÚS 24/19 i nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 51, týkající se plošného snížení platu státních zástupců].
66. V této souvislosti je nerozhodné, že podle názoru navrhovatelky se v případě samotné územní samosprávy neuplatní cíl spočívající pro snížení motivace pro kumulaci funkcí, jako je tomu při vertikální dělbě moci (nález Pl. ÚS 24/19, bod 42 a násl.). Aniž by se musel Ústavní soud tímto argumentem v kontextu samotné územní samosprávy zabývat, postačí konstatovat, že pro posouzení třetího kroku testu racionality je dostačující sledování jednoho legitimního cíle.
67. Co se týká čtvrtého kroku testu racionality, je napadená úprava se sledovaným cílem úspory veřejných prostředků racionálně spojena. Napadená ustanovení jsou zjevně s to dosáhnout úspory finančních prostředků územních samosprávných celků.
68. Napadená ustanovení tak obstála v testu racionality, a neporušují tedy právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 Listiny.
VII. b) Právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek
69. Pokud jde o námitku, podle níž je napadená úprava v rozporu s právem na nerušený výkon veřejné funkce, uvádí Ústavní soud v prvé řadě, že rovněž touto námitkou se zabýval ve věci nálezu Pl. ÚS 24/19 a od řešení přijatého v této věci nemá důvod se odchylovat ani nyní.
70. Podle čl. 21 odst. 4 Listiny občané „mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím“. Toto ustanovení prima facie negarantuje jednotlivým občanům právo na výkon určité funkce, nýbrž pouze možnost se o ni ucházet za rovných podmínek [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/16 ze dne 19. 12. 2017 (N 229/87 SbNU 735; 26/2018 Sb.), bod 50; nález sp. zn. Pl. ÚS 21/15 ze dne 4. 9. 2018 (N 146/90 SbNU 369; 233/2018 Sb.), bod 85].
71. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje i právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Právem na nerušený výkon funkce, které zmiňuje navrhovatelka, je třeba rozumět právo si funkci po stanovenou dobu podržet, pokud nenastanou podmínky pro ukončení jejího výkonu [nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305); obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 23; nález sp. zn. I. ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 (N 197/63 SbNU 291), bod 16].
72. Od podmínek přístupu k veřejné funkci – tedy podmínek, za nichž se lze o určitou funkci ucházet a v případě úspěchu v ní setrvat – je ovšem třeba odlišit podmínky, za nichž má být příslušná veřejná funkce vykonávána. Ty již předmětem čl. 21 odst. 4 Listiny nejsou [srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 4/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.), zejména body 94 a 110, či nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.), bod 153]. Tyto závěry nejsou v rozporu ani s nálezy Pl. ÚS 27/09 a Pl. ÚS 73/04, jichž se dovolává navrhovatelka. Nález Pl. ÚS 27/09 se totiž týká situace, kdy došlo ústavním zákonem ke zkrácení mandátu poslance (tedy setrvání ve funkci), nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 pak toho, zda došlo k platnému zvolení senátora (tedy přístupu do této funkce) – nevztahují se tudíž k problematice podmínek, za nichž byly tyto funkce vykonávány. Napadená právní úprava přitom nestanoví takové podmínky výkonu veřejných funkcí, které by ve svých právních či faktických důsledcích znemožňovaly její plnohodnotný výkon a na něž by v důsledku toho bylo třeba nahlížet jako na podmínky přístupu k dané funkci, respektive podmínky pro setrvání v ní.
73. Ústavní soud si je vědom, že odměny za výkon veřejných funkcí mohou sloužit i k tomu, aby byl zajištěn rovný přístup k těmto veřejným funkcím pro všechny občany bez ohledu na jejich majetek. Napadená ustanovení ovšem zjevně nemohou ani nepřímo omezit přístup jednotlivců k veřejným funkcím dle majetku, neboť neomezují odměny plynoucí z funkce, z níž plyne zastupiteli vyšší odměna, nýbrž až z funkce „druhé“. Přijetí názoru, podle něhož taková úprava přístup jednotlivců k veřejným funkcím omezuje, by ve svém důsledku znamenalo, že takovému omezení čelí tím spíše každý, kdo vykonává pouze jednu takto honorovanou funkci. Ostatně ani navrhovatelka nenamítá, že by napadená ustanovení vedla k nepřímé diskriminaci z důvodu majetku.
74. Napadenými ustanoveními tedy nedochází k zásahu do práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek.
VII. c) Právní jistota a princip zákazu zpětné účinnosti právních norem
75. Podle navrhovatelky bylo napadenými ustanoveními zasaženo do právní jistoty a do legitimního očekávání dotčených členů zastupitelstev. Právní úprava jejich odměňování se totiž zásadním způsobem změnila v průběhu jejich volebních období, což navrhovatelka připodobňuje ke změně pravidel během hry. To navrhovatelka považuje za nepřímou diskriminaci, jež je nepřípustná, neboť při absenci legitimního cíle nemůže tento (absentující) cíl převážit nad principem ochrany důvěry v právo.
76. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že součástí principů právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy je rovněž ochrana právní jistoty a z ní plynoucí princip ochrany důvěry občanů v právo a zákazu zpětné účinnosti právních norem (retroaktivity). Ústavní soud přitom rozlišuje pravou retroaktivitu, která je zásadně nepřípustná, a nepravou retroaktivitu, která je zásadně přípustná. Podstata pravé retroaktivity spočívá v tom, že právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo na jejím základě dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to s účinky do období před účinností nového zákona. V případě nepravé retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé skutečnosti však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů (srov. např. nález Pl. ÚS 53/10, bod 145 a násl.).
77. Tedy zatímco pravá retroaktivita je obecně nepřípustná, nepravá retroaktivita je nepřípustná pouze výjimečně, a to zasahuje-li zásadně do legitimního očekávání občanů a důvěry v právo. V tomto posuzování Ústavní soud zohledňuje intenzitu veřejného zájmu, který zákonodárce ke změně právní úpravy vedl, a míru zklamání důvěry v právo. Význam má, o jaké právo jde a jak „silné“ očekávání zakládá, tj. zda pouhou důvěru v neměnnost právní úpravy, legitimní očekávání či dokonce právo samotné. Specifické postavení z hlediska jeho ochrany zde má legitimní očekávání v podobě majetkového nároku (nález Pl. ÚS 30/23, body 137 a 138).
78. Napadená ustanovení nabyla účinnosti 1. 1. 2026, a to v souladu s čl. VIII zákona č. 57/2025 Sb. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení tato novelizace změnila ode dne účinnosti výši odměňování dotčených členů zastupitelstev v průběhu volebních období příslušných zastupitelstev – pravidelné volby do zastupitelstev obcí, zastupitelstva hlavního města Prahy a zastupitelstev jeho městských částí se konaly dne 23. září a 24. září 2022; volby do zastupitelstev krajů pak 20. a 21. září 2024. Tato změna pravidel pro odměňování tak má ve vztahu k uvedeným členům zastupitelstev charakter nepravé retroaktivity.
79. Nepravá retroaktivita je obecně přípustná a výjimečné okolnosti, proč by tomu tak nemělo v posuzované věci být, Ústavní soud neshledal. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném nálezu Pl. ÚS 4/17, bod 219, či v nálezu Pl. ÚS 24/19, bod 70, obecně jednotlivcům zastávajícím veřejné funkce nesvědčí tzv. legitimní očekávání na „neměnnost podmínek výkonu funkce“. Výjimečné okolnosti, za kterých by v tomto případě nebylo možné považovat nepřímou retroaktivitu za přípustnou, netvrdí ani navrhovatelka. Naopak tu byla nezpochybňovaná společenská potřeba úspor ve výdajích ze státního rozpočtu.
VII. d) Právo na samosprávu
80. Podle navrhovatelky napadená ustanovení porušují právo na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy. Navrhovatelka tvrdí, že územní samosprávné celky jsou výrazným snížením odměn hrazených svým zastupitelům zásadně limitovány, ačkoliv jde o jejich vlastní výdaje z jejich vlastních příjmů. Nejde tedy o žádné prostředky státu. Stát tudíž podle ní omezuje oprávnění samospráv nakládat s vlastním majetkem a hospodařit dle vlastních rozpočtů, ačkoliv jde o klíčový aspekt práva na samosprávu.
81. Ústavní soud nicméně konstatuje, že napadená ustanovení do práva na samosprávu nijak nezasahují. Jejich zrušení by nemělo za následek, že by územní samosprávné celky mohly samy posuzovat výši odměny členů svých zastupitelstev, u nichž došlo k souběhu funkcí, nýbrž to, že by jim musely poskytovat odměnu v plné výši, jak plyne ze zákonné úpravy (viz § 73 zákona o obcích, § 48 zákona o krajích a § 54 zákona o hlavním městě Praze). Jinými slovy, určování výše odměny zastupitelů do kompetence samospráv nespadá nyní, avšak nespadalo by do ní ani tehdy, pokud by napadená úprava byla zrušena. Pokud by navrhovatelka považovala tato nastavení za protiústavní, musela by napadnout právě výše uvedená ustanovení a tvrdit, že z práva na samosprávu plyne územním samosprávným celkům právo autonomně rozhodovat o výši, resp. výpočtu odměn zastupitelů.
82. Navrhovatelka však právní úpravu odměňování členů zastupitelstev jako celek nenapadá a nenamítá ani, že by tato oblast měla s ohledem na právo na samosprávu být zcela nebo v širší míře svěřena do působnosti územních samosprávných celků. Ani touto námitkou se tak není třeba v posuzované věci podrobněji zabývat. Ostatně i v tomto ohledu se situace nijak neodlišuje od věci sp. zn. Pl. ÚS 24/19, kde Ústavní soud analogický argument s obdobným odůvodněním odmítl.
VII. e) Princip rovnosti a zákaz diskriminace
83. Navrhovatelka dále namítá porušení práva na rovné zacházení (zákazu diskriminace). Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 [(N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), v bodech 99–102] podrobně zabýval vymezením toho, jakým způsobem je třeba přezkoumávat namítané zásahy do práva na rovné zacházení, s cílem sjednotit dosavadní judikaturní přístupy.
84. Jak plyne z citovaného nálezu Pl. ÚS 18/15, ústavní právo na rovné zacházení je garantováno jednak v čl. 1 Listiny jako samostatné základní právo, jehož se lze domáhat přímo a bez dalšího (rovnost neakcesorická), jednak jako základní právo podmíněné, jehož se lze domáhat podle čl. 3 odst. 1 Listiny jen ve spojení s tvrzeným zásahem do jiného základního práva či svobody chráněných Listinou (rovnost akcesorická). S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud ve své judikatuře připustil vedle ústavní ochrany rovnosti v základních právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny též ústavní ochranu rovnosti ve všech právech, respektive obecný zákaz libovůle dle čl. 1 Listiny, nemá samo rozlišování akcesorické či neakcesorické rovnosti v řízení o kontrole právních předpisů před Ústavním soudem zásadní význam, neboť všechny možné námitky opřené o čl. 3 odst. 1 Listiny jsou vždy normativně „pokryty“ ustanovením čl. 1 Listiny, jehož působnost je z povahy věci širší. Intenzita ústavního přezkumu není primárně závislá na skutečnosti, zda k nerovnému zacházení dochází ve vztahu k jinému ústavně zaručenému právu (akcesoricky), či nikoli (neakcesoricky). Klíčovým je zejména důvod odlišného zacházení, tedy stanovený rozlišovací znak, a zároveň konkrétní právo či statek, ve vztahu ke kterému je odlišně zacházeno. Tomu pak musí odpovídat nároky kladené Ústavním soudem na zdůvodnění legitimity (ospravedlnění) odlišného zacházení [nález Pl. ÚS 18/15, body 100 a 101; obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 5/19 ze dne 1. 10. 2019 (N 168/96 SbNU 144; 303/2019 Sb.), bod 51].
85. Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých, tedy důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka, je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky, byť by se odlišné zacházení netýkalo jiného základního práva. Naopak, bude-li důvodem odlišného zacházení (rozlišujícím znakem) kritérium běžně a nezbytně používané v určité oblasti právní regulace (např. výše příjmu v daňovém zákonodárství), byť by se odlišné zacházení dotýkalo jiného základního práva (ochrany vlastnictví), bude intenzita ústavního přezkumu nízká (nález Pl. ÚS 18/15, bod 102).
86. S těmito východisky se Ústavní soud ztotožnil rovněž v již opakovaně citovaném nálezu Pl. ÚS 24/19 (body 54 a 55) a ani v posuzované věci neshledal důvod se od nich odchýlit.
87. Za podezřelé důvody rozlišování je třeba považovat v prvé řadě ty, jež jsou uvedené výslovně v čl. 3 odst. 1 Listiny (pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod), a dále ty, které těmto kategoriím typově odpovídají, a naplňují tak znaky jiného postavení ve smyslu odkazovaného ustanovení.
88. Při přezkumu, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení z důvodu rozlišovacích kritérií užitých v právní úpravě, je třeba posoudit, zda 1. jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny; 2. je s nimi nakládáno odlišně a na základě jakého důvodu; 3. jde odlišné zacházení daným jednotlivcům nebo skupinám k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra); 4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy a) sleduje legitimní cíl a b) je přiměřené [srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 34, nález Pl. ÚS 4/17, bod 173, či nález sp. zn. Pl. ÚS 30/16 ze dne 7. 4. 2020 (N 67/99 SbNU 258; 254/2020 Sb.), bod 136].
89. To, jak intenzivní bude přezkum přiměřenosti odlišného zacházení [krok 4b)], přitom bude záviset především na uplatněném důvodu odlišného zacházení a dále na tom, jakého konkrétního práva či statku se odlišné zacházení týká. Nižší míru intenzity bude představovat požadavek na racionální vztah právní úpravy ke sledovanému cíli, tedy zda může nějakým způsobem k jeho dosažení přispět. Nemusí tak jít o řešení nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Vyšší míru intenzity pak bude vyjadřovat požadavek na proporcionalitu ve vztahu ke sledovanému cíli (nález sp. zn. Pl. ÚS 24/19, bod 59).
90. V posuzované věci Ústavní soud hodnotí jako srovnatelné skupiny členy zastupitelstev vykonávající souběžně funkce na různých úrovních území samosprávy na straně jedné a členy zastupitelstev, kteří současně vykonávají odlišné veřejné funkce, jsou zaměstnanci nebo jsou jinak výdělečně činní v soukromé sféře, na druhé straně. S první skupinou osob je v důsledku přezkoumávaných ustanovení zacházeno odlišně, neboť je jim poskytována odměna toliko ve výši 0,4násobku odměny, která by jim jinak náležela. Toto odlišné zacházení nicméně není založeno na žádném z tzv. podezřelých důvodů ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, ale toliko na souběžném zastávání jiné veřejné funkce. Není dále pochyb o tom, že jde o zacházení, které jde této skupině zastupitelů k tíži vzhledem ke snížení jejich odměny. Vzhledem k tomu Ústavní soud posoudil odlišné zacházení mezi jednotlivými skupinami z pohledu požadavku principu rovnosti podle čl. 1 Listiny.
91. Jak již Ústavní soud konstatoval shora, v části VII. a), toto rozlišování nicméně sleduje legitimní cíl, neboť vede k úspoře finančních prostředků vyplácených z rozpočtů územních samosprávných celků.
92. Z hlediska intenzity vyžadované při přezkumu přiměřenosti odlišného zacházení je relevantní, že napadená úprava není založena na podezřelém kritériu. Navíc zasahuje toliko do práva na spravedlivou odměnu za výkon práce, jehož se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů dle čl. 41 odst. 1 Listiny, a zákonodárce tak má při přijímání této právní úpravy široký prostor pro uvážení. Z těchto důvodů musí i přezkum z hlediska práva na rovné zacházení mít v tomto kroku nižší intenzitu, a postačí tedy, je-li právní úprava k dosažení vymezeného cíle v racionálním vztahu.
93. Racionální vztah mezi vymezeným legitimním cílem a zvolenými prostředky je dán, neboť napadená právní úprava je způsobilá tohoto cíle v rozumné míře dosáhnout. Racionálně ospravedlnit lze rovněž to, že zákonodárce obdobným způsobem nesnížil odměny v případě souběhu jiných veřejných funkcí či činnosti v soukromé sféře. U jiných veřejných funkcí se totiž nutně nejedná o prostředky z rozpočtů územních samosprávných celků. V případě soukromé sféry se pak vůbec nejedná o veřejné prostředky.
94. Napadenými ustanoveními tedy nedochází k porušení práva na rovné zacházení.