Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Smékala, zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Letiště Ostrava, a. s., se sídlem Mošnov 401, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 86/2, Havířov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel pracoval u vedlejšího účastníka v pracovním poměru od 1. 4. 1997 do 31. 1. 2007 jako hasič a od 1. 2. 2007 do 31. 12. 2016 jako hasič - strojník. Na výkon jeho práce se vztahoval mimo jiné předpis Ministerstva dopravy ČR, Úřadu pro civilní letectví č. L14, který po celou dobu fyzické přítomnosti stěžovatele na pracovišti závazně určoval limit akceschopnosti a povinného zásahu nejpozději do 3 minut na nejvzdálenějším místě letiště. Podstatou pracovní činnosti stěžovatele tak byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu, která trvala i během přestávek na jídlo a oddech.
2. Pracovní poměr stěžovatele u vedlejšího účastníka skončil dne 31. 12. 2016 z důvodu výpovědi ze strany stěžovatele. Stěžovatel následně vyzval vedlejšího účastníka k proplacení nečerpaných přestávek v práci za období od 1. 2. 2014 do 31. 12. 2016, to však vedlejší účastník odmítl. Spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem spočíval v právní povaze přestávek v práci na jídlo a oddech ve smyslu § 88 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), konkrétně v otázce, zda se doba těchto přestávek započítává či nezapočítává do pracovní doby, tedy zda za dobu těchto přestávek náleží stěžovateli jakožto zaměstnanci odměna, či nikoli.
3. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Novém Jičíně, který jeho žalobu zamítl (rozsudek ze dne 12. 12. 2017, č. j. 13 C 99/2017-199). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil uvedený rozsudek okresního soudu se závazným právním názorem, že pokud musí zaměstnanci jíst, aniž mohou práci přerušit a nerušeně čerpat přestávku v práci, jde u nich v této době o výkon práce a celá směna se jim započítá jako odpracovaná doba, za kterou mají nárok na mzdu nebo plat (usnesení ze dne 10. 4. 2018, č. j. 16 Co 25/2018-230).
4. Po uvedeném rozhodnutí krajského soudu rozhodoval v obdobné věci pracovně-právní senát Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 6013/2017-448). Ten v případě hasiče Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s., ve skutkově shodné věci dospěl k závěru, že charakter práce hasiče umožňuje, aby denní řád zaměstnavatele mimo jiné stanovil přesný čas, kdy mají zaměstnanci čerpat přestávky na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby. Nejvyšší soud tedy hasiči ve skutkově stejných okolnostech nárok nepřiznal.
5. Jelikož Nejvyšší soud rozhodoval ve skutkově totožné věci, Okresní soud v Novém Jičíně považoval za účelné reagovat na dané rozhodnutí Nejvyššího soudu mezitímním rozsudkem, aby v případě odvolání postavil odvolací soud na jisto, zda bude či nebude po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 revokovat své závěry vyslovené v usnesení ze dne 10. 4. 2018. Okresní soud v mezitímním rozsudku uvedl, že nárok stěžovatele je co do právního základu zcela opodstatněn (rozsudek ze dne 15. 1. 2019, č. j. 13 C 99/2017-244).
6. Krajský soud v Ostravě však k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že při respektování role Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu zajišťujícího jednotu a zákonnost rozhodování změnil svůj právní názor vyslovený v předcházejícím usnesení ze dne 10. 4. 2018 (rozsudek ze dne 20. 6. 2019, č. j. 16 Co 30/2019-268).
7. K dovolání stěžovatele se věcí zabýval Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 24. 3. 2020, č. j. 21 Cdo 3521/2019-293). Dovolání stěžovatele označil za přípustné, neboť dovolací soud ve své rozhodovací činnosti dosud nevyřešil ve všech souvislostech otázku, za jakých podmínek se zaměstnancům poskytuje přestávka v práci na jídlo a oddech nebo přiměřená doba na oddech a jídlo. Zdůraznil, že tyto dva pojmy nelze ztotožňovat, neboť během přestávky v práci dochází k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce za účelem odpočinku, zatímco během přiměřené doby na oddech a jídlo se provoz práce nepřerušuje a jedná se o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda.
8. Ve vztahu k pracovní činnosti hasiče vykonávané stěžovatelem došel Nejvyšší soud k závěru, že nejde o práci, která nemůže být přerušena, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby čerpal přestávky na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon jeho pracovních povinností. Samotné "držení pohotovosti na pracovišti" dle Nejvyššího soudu není nepřetržitě probíhajícím technologickým nebo pracovním procesem vyžadujícím průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance. Sice není možné vyloučit, že by mohlo i během přestávky dojít k nepředpokládanému výkonu práce (tedy k zásahu hasiče v případě požáru), takovýto případný zásah je však ze své podstaty nahodilou skutečností, která postrádá povahu soustavnosti.
9. Co se týče unijního rozměru projednávané věci, Nejvyšší soud sice souhlasil se stěžovatelem v tom, že ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce zapracovává předpisy Evropské unie (mimo jiné i směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby; dále jen "směrnice 2003/88/ES"), a že proto musí být při jeho výkladu respektovány i rozsudky Soudního dvora, které tuto právní normu vykládají. Dle Nejvyššího soudu však závěry Soudního dvora v rozsudku ve věci C-518/15 Matzak nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť citovaný případ se zabýval otázkou doby pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, zatímco projednávaná věc se týká otázky čerpání přestávek v práci na jídlo a oddech na pracovišti, resp. otázkou posouzení prací, které nemohou být přerušeny.
II. Argumentace účastníků
10. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, č. j. 21 Cdo 3521/2019-293, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2019, č. j. 16 Co 30/2019-268, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na spravedlivý proces podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
11. Stěžovatel namítá, že odvolací i dovolací soud provedly výklad právních norem v rozporu s obecnými výkladovými pravidly a také s precedenční českou i evropskou judikaturou. Obecné soudy dle stěžovatele vyložily ustanovení § 88 zákoníku práce v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy přestávek v práci, které jsou - na rozdíl od přiměřené doby na jídlo a oddech - neplacenými dobami odpočinku, s nimiž může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy. Během přestávky v práci se zaměstnanec může věnovat v zásadě jakékoli formě oddechu, například vyřizování soukromých telefonických hovorů či e-mailů, sportování atd. Stěžovatel jako hasič však nikdy neměl možnost čerpat skutečnou přestávku v práci, neboť po celou dobu přítomnosti na pracovišti musel stále konat práci či držet pracovní pohotovost.
12. Dle stěžovatele tedy formálně vykazované "kvazi-přestávky" měly charakter přiměřené doby na jídlo a oddech ve smyslu § 88 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, nikoli přestávek v práci ve smyslu § 88 odst. 1 věty první zákoníku práce. Pokud vedlejší účastník jakožto zaměstnavatel vyžadoval od stěžovatele běžný výkon jeho pracovních povinností i v době "kvazi-přestávek" a zároveň mu za tyto časové úseky nevyplatil mzdu, je třeba toto považovat za rozpor s právem stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci zaručeným v čl. 28 Listiny.
13. Nejvyššímu soudu dále stěžovatel vytýká, že v napadeném rozhodnutí takřka doslovně přepisuje právní závěry vyslovené v dřívější věci (rozsudek ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 6013/2017-448), aniž by se vypořádal se skutkovými odlišnostmi, a tedy i odlišným právním posouzením případu stěžovatele. Vysvětlení těchto odlišností bylo přitom obsahem podstatné části stěžovatelova dovolání. Stěžovatel rovněž označuje za nepřiléhavý argument Nejvyššího soudu, že rozsudek Soudního dvora ve věci C-518/15 Matzak nelze na stěžovatelovu situaci vztáhnout. Dle stěžovatele zmíněné evropské rozhodnutí řeší právě (a především) otázky toho, co je třeba považovat za pracovní dobu s právem na odměnu za závislou práci ve smyslu směrnice 2003/88/ES. Jestliže Soudní dvůr dovodil, že z hlediska unijního práva je pracovní dobou to, když je belgický hasič na pracovní pohotovosti doma a je povinen zasáhnout do 8 minut, pak tím spíše musí být za pracovní dobu považovány "kvazi-přestávky" stěžovatele, když tento navíc nemohl být doma a nemohl se v žádné části směny ani přestávky věnovat oddechu v pravém slova smyslu, nýbrž musel být stále připraven zasáhnout i na nejvzdálenějším místě letiště do 3 minut. Stěžovatel argumentuje, že směrnice 2003/88/ES je stejně závazná pro Belgii a pro Českou republiku, a proto by bylo v rozporu s principy obecné spravedlnosti interpretovat zmiňovaný rozsudek Soudního dvora tak, že belgický hasič může být na pracovní pohotovosti doma a jeho pobyt bude právně kvalifikován (a také zaplacen) jako pracovní doba, zatímco český hasič musí být fyzicky přítomen na pracovišti a musí reagovat na povinnost zásahu nikoli do 8 minut, ale dokonce jen do 3 minut, a přesto se v jeho případě o zaplacenou pracovní dobu nejedná. Takový právní závěr, aprobovaný v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je dle názoru stěžovatele nepřijatelný pro rozpor s právem na spravedlivou odměnu za práci a právem na spravedlivý proces, neboť popírá elementární principy zásluhovosti mzdy jako plnění poskytovaného za práci.
14. Stěžovatel dále poukazuje na kontrast mezi judikaturou Nejvyššího soudu týkající se § 88 zákoníku práce a judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"), ačkoli právní úprava, kterou oba nejvyšší soudy aplikují, má totožnou formulaci, stejný smysl a účel, a navíc dotčené osoby, na něž oba zákony dopadají (hasiči a záchranáři jako zaměstnanci na straně jedné; příslušníci bezpečnostních sborů, např. policisté, na straně druhé) jsou součástí integrovaného záchranného systému, který funguje společně, doplňuje se a často řeší stejné situace. Stěžovatel nevidí žádný legitimní důvod pro to, aby byla zcela shodná situace interpretována odlišně jen proto, že je úprava přestávek v práci versus přiměřené doby na jídlo a oddech obsažena ve dvou zákonech, které spadají pod jinou soudní soustavu.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti také uvádí, že výklad § 88 zákoníku práce předestřený Nejvyšším soudem popírá základní principy organizace práce na letištích a rezignuje na zajištění bezpečnosti letového provozu. Pokud by skutečně šlo o neplacenou přestávku v práci a pracovněprávní vztah by měl být během přestávek suspendován, jak předestírá Nejvyšší soud, pak by měli zaměstnanci právo odmítnout výkon práce v době odpočinku. Důsledkem by bylo, že pokud by všichni zaměstnanci-hasiči skutečně čerpali přestávky během stanoveného denního řádu, tak by všichni shodně měli přestávku např. od 11:30 do 12:00 a po dobu čerpání přestávek by byla celá akceschopnost hasičské služby na letišti zcela paralyzována, neboť by reálně po uvedenou dobu nemohlo na letišti přistávat ani vzlétat žádné letadlo. Taková praxe je v podmínkách leteckého provozu neudržitelná.
16. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se v napadených rozhodnutích dostatečně nezabývaly individuálním hodnocením konkrétních podmínek pracoviště, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pro právní posouzení případu byla nutná aplikace práva EU, kterou dovolací soud neprovedl a judikaturu Soudního dvora nerespektoval, resp. nevyužil možnosti položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Tím se dle stěžovatele dopustil porušení práva na zákonného soudce v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť zcela opomenul položit si otázku, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, a její nepoložení řádně neodůvodnil.
17. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud a vedlejší účastník. Ústavní soud všechny účastníky vyzval, aby se zaměřili na právní analýzu obsaženou ve stanovisku generálního advokáta Pitruzzely ze dne 13. 2. 2020 ve věci C-107/19 XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy. Toto stanovisko bylo vydáno v řízení probíhajícím před Soudním dvorem o předběžné otázce Obvodního soudu pro Prahu 9 ve skutkově obdobné věci hasiče Dopravního podniku hlavního města Prahy, v níž byl vydán i výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 6013/2017-448.
18. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že svůj názor na problematiku přestávek v práci na jídlo a oddech vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2018, jímž stěžovateli původně vyhověl. Tam vyslovený názor korespondoval i s právním názorem Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek sp. zn. 8 As 257/2018). Nicméně při respektování role Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu sjednocujícího judikaturu změnil krajský soud svůj právní názor, a to s ohledem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 6013/2017-448, který se týkal po skutkové a právní stránce totožné věci hasiče Dopravního podniku hlavního města Prahy. Ke stanovisku generálního advokáta vydanému později v téže věci se krajský soud nevyjádřil.
19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za pouhou polemiku na úrovni podústavního práva. Zopakoval argumenty uvedené již v odůvodnění napadeného rozhodnutí a o "nepředvídané" nutnosti přerušit přestávku uvedl, že ta může nastat nejen u stěžovatele, nýbrž u všech zaměstnanců, například v podobě plnění povinnosti zakročit ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zákoníku práce. Dále dovolací soud opět zdůraznil, že stěžovatel fakticky během obědové přestávky nikdy nebyl povolán k výkonu práce. K argumentu stěžovatele rozsudkem Soudního dvora ve věci C-518/15 Matzak dovolací soud uvedl, že hrozba nepředvídané nutnosti přerušit přestávku v případě stěžovatele představuje s ohledem na krátkou dobu trvání přestávky nižší míru omezení a menší zásah než v případě belgického hasiče, nikoli naopak. V tomto kontextu Nejvyšší soud citoval i stanovisko generálního advokáta ve věci C-107/19 XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, k právním závěrům tohoto stanoviska a jejich relevanci pro případ stěžovatele se však nijak nevyjádřil.
20. Nejvyšší soud uvedl, že i pokud by byla přestávka ve věci stěžovatele posouzena jako pracovní doba, nevedlo by to k vyhovění stěžovatelově žalobě na peněžité plnění, nýbrž by to znamenalo, že by mělo dojít k nápravě ze strany zaměstnavatele tak, aby měli zaměstnanci čas na odpočinek. K položení předběžné otázky Nejvyšší soud neshledal potřebu, neboť řešení věci záviselo na výkladu pojmu "práce, které nemohou být přerušeny", což je pojem vnitrostátního práva. Nejvyšší soud se rovněž vymezil proti argumentu stěžovatele ohledně rozporu judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu: služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů se od pracovního poměru jakožto institutu soukromého práva liší svou veřejnoprávní povahou. V případě služebního poměru navíc potřeba přerušit přestávku "běžně nastává". Nejvyšší soud proto vyjádřil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho základních práv mimo jiné podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
21. Vedlejší účastník označil napadený rozsudek dovolacího soudu za rozhodnutí zcela správné, zákonné a logicky zdůvodněné a rozsudek odvolacího soudu rovněž za správný a souladný s judikaturou dovolacího soudu. Zdůraznil, že se nikdy nestalo, že by byl stěžovatel během přestávky v práci odvolán k jakémukoli hasičskému zásahu. Stěžovatel během každé směny čerpal dvě přestávky v práci a zaměstnavatel vytvořil komfortní systém zavážení jídla na pracoviště tak, aby měl stěžovatel dostatek času si odpočinout a občerstvit se. Stěžovateli nikdo nezakázal během přestávky v práci opustit areál letiště, avšak vzhledem k umístění letiště žádný z hasičů této možnosti nevyužíval, neboť by se reálně mimo letiště ani najíst nestihl. Vedlejší účastník dále uvedl, že měl organizačně zajištěnu možnost vystřídat stěžovatele jiným zaměstnancem se stejnou kvalifikací. Pokud tedy Nejvyšší soud dovodil, že v případě práce hasiče nejde o nepřetržitě probíhající technologický proces, který by vyžadoval průběžnou kontrolu a aktivitu zaměstnanců, tento závěr zcela přesně vystihuje pozici stěžovatele. Dle vedlejšího účastníka nelze v žádném případě tvrdit, že by stěžovatel někdy během přestávek v práci pracoval; pokud totiž stěžovatel na letišti nerušeně odpočíval, občerstvoval se nebo se stravoval, z pohledu vedlejšího účastníka o práci nešlo.
22. Ve vztahu k unijnímu právu vedlejší účastník uvedl, že směrnice 2003/88/ES se týká pouze některých aspektů úpravy pracovní doby, v zásadě se tedy na odměnu pracovníků nepoužije. K probíhajícímu řízení před Soudním dvorem ve věci C-107/19 XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy vedlejší účastník uvedl, že v české soudní praxi existovala lety zavedená zásada, že obecné soudy respektovaly judikaturu dovolacího soudu, sledovaly její vývoj a podle ní v převážné většině rozhodovaly. Pokud nyní Obvodní soud pro Prahu 9 snad hodlá polemizovat dokonce s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rámci zrušovacího rozhodnutí v dané konkrétní věci, kterou má nyní Obvodní soud pro Prahu 9 - vázán samozřejmě právním názorem Nejvyššího soudu - znovu rozhodnout, pak vedlejší účastník sleduje tento přístup se skutečným zneklidněním, a to nikoli pouze ve vazbě na tuto konkrétní věc, ale obecně. Dochází totiž k relativizování zavedených a respektovaných procesních zásad, což dle vedlejšího účastníka není správně.
23. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli. Stěžovatel v replice zdůraznil důležitost probíhajícího řízení před Soudním dvorem ve věci C-107/19 XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, neboť se týká obdobného skutkového případu pracovní doby hasiče a práva na přestávky v práci, a upozornil i na další podobné případy, které byly nedávno rozhodnuty velkým senátem Soudního dvora (C-580/19 a C-344/19). Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud v době vydání napadeného rozhodnutí ze dne 24. 3. 2020 nerespektoval závěry probíhajícího řízení o předběžné otázce ve věci C-107/19, byť již tehdy bylo známo stanovisko generálního advokáta Pitruzzely ze dne 13. 2. 2020. Stěžovatel z citovaných rozhodnutí Soudního dvora dovozuje, že určujícím faktorem při kvalifikaci dob pracovní pohotovosti, a to i v rámci přestávek na jídlo a oddech, je intenzita omezení vyplývajících z podřízení pracovníka pokynům zaměstnavatele, zejména pak reakční doba, v níž zaměstnanec musí být schopen reagovat na zavolání, resp. na povolání k výkonu práce. Reakční doba na zavolání je určujícím faktorem, neboť bezprostředně a zásadním způsobem ovlivňuje možnost zaměstnance reálně odpočívat. Reakční doba na zavolání v délce pouhých 3 minut, jak je tomu ve stěžovatelově případě, neumožňuje žádné plánování ani žádné skutečné čerpání vlastní doby odpočinku zaměstnancem. Ve zbytku repliky stěžovatel ještě zopakoval některé své argumenty již uvedené v ústavní stížnosti.
24. Poté, co Soudní dvůr vydal dne 9. 9. 2021 rozsudek ve věci C-107/19 XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, doplnil stěžovatel svou repliku o stručné vyjádření věnované tomuto rozsudku. Zdůraznil, že právní závěry Soudního dvora mají zásadní dopad na pozici stěžovatele. Soudní dvůr judikoval, že pokud zaměstnanec nemůže během přestávky nakládat volně se svým časem a věnovat se vlastním zájmům, musí být doba takové přestávky považována za pracovní dobu ve smyslu unijního práva.
III. Hodnocení Ústavního soudu
25. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
26. Hlavním předmětem sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je povaha práce, kterou stěžovatel pro vedlejšího účastníka vykonával, resp. povaha pracovních povinností stěžovatele v době rozvrhovaných přestávek. Dle vedlejšího účastníka čerpal stěžovatel během každé směny dvě třicetiminutové přestávky na jídlo a oddech ve smyslu § 88 odst. 1 věty první zákoníku práce. Tyto přestávky vedlejší účastník nepovažoval za součást pracovní doby, a proto za tuto dobu nevyplácel stěžovateli žádnou odměnu. Stěžovatel naopak považuje tyto přestávky za součást pracovní doby, neboť šlo pouze o přiměřenou dobu na oddech a jídlo ve smyslu § 88 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, protože během této doby musel zůstat na pracovišti a být připraven plnit pokyny zaměstnavatele, konkrétně zasáhnout v případě potřeby nejpozději do 3 minut na nejvzdálenějším místě letiště. Pokud mu za tuto dobu nebyla vyplácena odměna za práci, považuje to stěžovatel za porušení svých práv plynoucích z čl. 28 Listiny. Spor se tedy nevede o výši odměny za práci, nýbrž o určení toho, zda v daných okolnostech vůbec šlo o výkon práce, za kterou by stěžovateli měla náležet odměna.
27. Po prostudování vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud posoudil situaci stěžovatele ve čtyřech vzájemně souvisejících krocích. Za prvé, pokud stěžovatel pro svého zaměstnavatele vykonával závislou práci, pak mu za ni náleží spravedlivá odměna. Jde o minimální standard, který plyne přímo z čl. 28 Listiny. Pokud by tedy stěžovatel nedostával žádnou odměnu za práci, kterou by pro zaměstnavatele v pracovní době odvedl, byla by taková situace protiústavní per se. Za druhé, to, zda stěžovatelovo "držení pohotovosti" během přestávek je či není pracovní dobou, vyplývá z podústavní právní úpravy, konkrétně z ustanovení zákoníku práce. Za třetí, tato podústavní právní úprava má svůj původ v unijním právu, proto je pro její správnou interpretaci a aplikaci relevantní judikatura Soudního dvora. Za čtvrté, pokud by se chtěl Nejvyšší soud odchýlit od rozhodovací praxe Soudního dvora, byl by dle unijního práva i dle ustálené judikatury Ústavního soudu povinen položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
A. Právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky
28. Článek 28 Listiny garantuje zaměstnancům právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Dle Ústavního soudu je podstatou práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny princip, že za výkon závislé práce v jakékoliv formě pracovněprávního vztahu náleží zaměstnancům odměna [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 267; srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61), bod 86].
29. Podle ustálené judikatury se základní práva neuplatňují pouze vůči státu, ale působí rovněž zprostředkovaně skrze jednotlivé normy podústavního práva tak, že "prozařují" podústavním právem [nález sp. zn. I. ÚS 615/17, citovaný výše, bod 55; nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19); nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61)]. Základní práva chráněná čl. 28 Listiny jsou na úrovni podústavního práva výslovně zakotvena v ustanovení § 1a zákoníku práce, zároveň jsou reflektována i v dalších ustanoveních zákoníku práce a jiných právních předpisů v oblasti pracovního práva. Soudy jsou přitom povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby při výkladu či aplikaci norem podústavního práva zároveň chránily základní práva, jak je stanoveno v čl. 4 Ústavy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 183).
30. Právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky se systematicky řadí mezi hospodářská, sociální a kulturní práva. Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, jak stanoví čl. 41 odst. 1 Listiny. Ústavní pořádek tak zákonodárci poskytuje široký prostor pro uvážení, jakým způsobem tato práva na zákonné úrovni provede [nález sp. zn. Pl. ÚS 24/19 ze dne 24. 11. 2020 (7/2021 Sb.), bod 34; nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 267], nikoliv však prostor neomezený. Zákonodárce totiž musí respektovat čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Významným limitem zákonodárcova prostoru pro uvážení jsou též mezinárodní závazky, včetně práva Evropské unie, které řadu otázek pracovního práva harmonizuje.
31. Listina sice nijak nespecifikuje, co lze považovat za spravedlivou odměnu za práci, avšak podústavní úprava tento pojem nesmí vyprázdnit, popřít či anulovat. Podobně jako v případě práva na vzdělání či práva občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, minimální rozsah práva na spravedlivou odměnu za práci plyne přímo z textu Listiny. Když byla krátce po vzniku samostatné České republiky předmětem ústavního přezkumu zákonná úprava, podle níž měli občané právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání, "nestanoví-li zákon jinak", rozhodl Ústavní soud s odkazem na jednoznačné znění čl. 33 odst. 2 Listiny tak, že slova "nestanoví-li zákon jinak" jsou v rozporu s právem na vzdělání. I když se lze práva na bezplatné vzdělání domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 33 odst. 2 provádějí, slovy Ústavního soudu "lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání" [nález sp. zn. Pl. ÚS 35/93 ze dne 15. 2. 1994 (N 7/1 SbNU 51; 49/1994 Sb.)]. Podobně rozhodl Ústavní soud i v případě přezkumu ústavnosti zákonné úpravy tzv. karenční lhůty. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že "zrušení poskytování nemocenského za prvé tři dny pracovní neschopnosti je v rozporu s ustanovením čl. 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci" [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), bod 63].
32. Stejně tak v případě práva na spravedlivou odměnu za práci plynou jeho základní garance přímo z textu Listiny. Již ze samotného textu čl. 28 Listiny lze tedy dovodit, že pokud zaměstnanec vykonává pro svého zaměstnavatele závislou práci, pak mu za ni náleží spravedlivá odměna. Podrobnosti stanoví zákon, avšak neobdržel-li by zaměstnanec žádnou odměnu za práci, kterou by pro zaměstnavatele v pracovní době odvedl, byla by taková situace protiústavní.
B. Pracovní doba versus doba odpočinku dle podústavního práva
33. Dle ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se však - na rozdíl od přestávky v práci - započítává do pracovní doby. Ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce implementuje do českého právního řádu čl. 4 směrnice 2003/88/ES, podle nějž mají členské státy přijmout nezbytná opatření, aby měl při pracovní době delší než šest hodin každý zaměstnanec nárok na přestávku na odpočinek.
34. Podle směrnice 2003/88/ES je třeba ve všech případech vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku; třetí možnost unijní právo nepřipouští. Pracovní dobou se dle čl. 2 odst. 1 směrnice rozumí jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Doba odpočinku je v čl. 2 odst. 2 směrnice definována jako každá doba, která není pracovní dobou. To samozřejmě nevylučuje, že doba pohotovosti, která je součástí pracovní doby, může být odměňována dle jiných zásad než doba běžného výkonu práce.
35. Zákoník práce definuje pracovní dobu v § 78 odst. 1 písm. a) jako dobu, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a dobu, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Na rozdíl od směrnice 2003/88/ES obsahuje zákoník práce i pojem pracovní pohotovosti, kterou v § 78 odst. 1 písm. h) definuje jako dobu, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn; pracovní pohotovost však může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele.
36. To, zda byly přestávky čerpané stěžovatelem neplacenými přestávkami dle první věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, nebo placenou přiměřenou dobou na oddech a jídlo dle druhé věty § 88 odst. 1 zákoníku práce, závisí na tom, zda stěžovatel ve svém zaměstnání vykonával "práce, které nemohou být přerušeny".
37. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že "držení pohotovosti na pracovišti" nemá charakter práce, kterou nelze přerušit, neboť ani případný zásah hasičů není svou povahou soustavnou prací. S tímto argumentem však nelze souhlasit. To, zda práci stěžovatele lze, či nelze během přestávky na jídlo přerušit, není dáno charakterem případného zásahu, nýbrž charakterem pracovní povinnosti (pohotovosti) uložené stěžovateli. Měl-li stěžovatel povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena. A contrario, pokud by přestávka na jídlo a oddech byla skutečně dobou odpočinku, za kterou stěžovateli nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti.
38. Pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky "odvolán" k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Pracovník ostrahy objektu přece dostane zaplaceno i za směny, kdy se nikdo nepokusil do objektu vloupat, a plavčík má nárok na mzdu i za dny, kdy se v bazénu nikdo netopil. Práce hasiče rovněž spočívá z velké části v tom, že je hasič ve střehu, tedy připraven zasáhnout, pokud si to situace bude vyžadovat. Prací, která si v těchto případech zasluhuje podle čl. 28 Listiny spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný. Nelze proto souhlasit s argumentem vedlejšího účastníka, aprobovaného v napadených rozhodnutích obecných soudů, že pokud stěžovatel během přestávek nikdy fakticky nezasahoval, není důvod, aby byl za svou přítomnost na pracovišti odměněn.
39. Jak uvedl stěžovatel, s neplacenými dobami odpočinku může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy: může se věnovat v zásadě jakékoli formě oddechu, například vyřizování soukromých telefonických hovorů či e-mailů, sportování, ale také nerušenému meditování či krátkému spánku na zotavenou. Během těchto aktivit zaměstnanec pochopitelně není zaměstnavateli k dispozici: neplní pracovní úkoly a nemusí být ve střehu, zda nebude muset nějaký pracovní úkol nečekaně vyřešit.
40. Z práva na spravedlivou odměnu za práci garantovaného v čl. 28 Listiny plyne právo každého zaměstnance na to, aby byl přiměřeně odměněn za dobu, během níž vykonává pro zaměstnavatele práci nebo je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout na místě zaměstnavatelem určeném. Neplacenou dobou odpočinku může být naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici.
41. Zatímco stěžovatel uvádí, že musel být zaměstnavateli k dispozici nepřetržitě, vedlejší účastník ve svém vyjádření tvrdí, že měl na pracovišti organizačně zajištěnu možnost vystřídat stěžovatele jiným zaměstnancem se stejnou kvalifikací. Nalézací soud poněkud nejasně uzavírá, že se zaměstnanci vedlejšího účastníka mohli za jistých okolností "teoreticky" v čerpání přestávek vystřídat; tím se však spor dostává do skutkové roviny, která není předmětem rozhodování Ústavního soudu. Pokud stěžovatel musel být během přestávek zaměstnavateli k dispozici a v případě potřeby nejpozději do 3 minut zasáhnout na pracovišti, pak tyto přestávky tvořily součást jeho pracovní doby a náležela mu za ně odměna za práci. Naopak, byla-li organizace práce u vedlejšího účastníka zajištěna tak, že si stěžovatel mohl během naplánovaných přestávek opravdu odpočinout a nebýt zaměstnavateli k dispozici, pak byly tyto přestávky dobou odpočinku a odměna za ně stěžovateli nenáleží. Úkolem obecných soudů proto bude aplikovat tyto právní závěry na situaci stěžovatele dle zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy musí v rámci posouzení případu především zjistit, zda měl stěžovatel během přestávek příležitost odpočinout si a nebýt po dobu těchto přestávek zaměstnavateli k dispozici. V tomto ohledu jsou relevantní i argumenty stěžovatele týkající se základních principů organizace práce na letištích a bezpečnosti letového provozu.
C. Judikatura Soudního dvora k pracovní době a době odpočinku
a) Obecné principy
42. Protějškem čl. 28 Listiny je čl. 31 Listiny základních práv Evropské unie. Ten ve svém prvním odstavci garantuje všem zaměstnancům (pracovníkům) právo na pracovní podmínky respektující jejich zdraví, bezpečnost a důstojnost, zatímco druhý odstavec téhož ustanovení zakotvuje právo zaměstnanců (pracovníků) na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou. Unijní právní úpravu provádějící tato práva lze nalézt mimo jiné ve směrnici 2003/88/ES, kterou na vnitrostátní úrovni reflektují výše uvedená ustanovení zákoníku práce.