účinné od 1. 1. 1951Ustanovení části čtvrté tohoto zákona se užije jen tehdy, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů republiky Československé.
účinné od 1. 1. 1951Procesní způsobilost cizince se spravuje právním řádem státu, jehož je příslušníkem. I když nemá podle cizozemského práva tuto způsobilost, přece může před zdejším soudem jednat samostatně, je-li procesně způsobilý podle ustanovení československého práva.
účinné od 1. 1. 1951Není-li tu vyjádření obecné povahy, může si soud vyžádat v pochybných případech týkajících se této části vyjádření ministerstva spravedlnosti.
účinné od 1. 1. 1951Ministerstvo spravedlnosti vydává těm, kdo toho potřebují k uplatnění svého práva v cizině, osvědčení o právu platném v Československé republice. V takovém osvědčení nemůže být podáván výklad zákona nebo výklad o tom, jak je třeba použít zákona na určitou právní věc.
účinné od 1. 1. 1951K soudním a notářským listinám, jichž má být užito v cizině, připojí ministerstvo spravedlnosti na žádost účastníka své vyšší ověření.
účinné od 1. 1. 1951Pravomoc československých soudů se vztahuje i na věci, které jsou zdejšímu soudnictví podřízeny mezinárodními smlouvami vyhlášenými ve Sbírce zákonů republiky Československé, nebo podle jiných pravidel mezinárodního práva.
účinné od 1. 1. 1951(1) Ve věcech manželských je dána pravomoc československého soudu, je-li alespoň jeden z manželů československým občanem.
účinné od 1. 1. 1951(2) Není-li žádný z manželů československým občanem, je zdejší soud příslušným, mě-li manželé v jeho obvodu poslední společné bydliště nebo je-li v jeho obvodu bydliště (pobyt) odpůrce. Nejde-li však o neplatnost manželství, která se má vyslovit z úřední povinnosti, může soud jednat ve věci, jen jestliže jeho rozhodnutí může být uznáno v domovském státě nebo domovských státech obou manželů.
účinné od 1. 1. 1951(1) Československému občanu se ustanoví poručník v Československé republice a zde se vede také poručenství. Jestliže však poručenec trvale žije v cizině, může soud upustit zcela nebo zčásti od vedení poručenství, pokud poručenství zřízené v cizině stačí k ochraně práv a zájmů poručence. Od péče o jmění československého poručence, které je v cizině, může soud upustit, je-li v cizině zřízeno zvláštní poručenství, které stačí k ochraně práv a zájmů poručence.
účinné od 1. 1. 1951(2) Československý soud, v jehož obvodu je nezletilý cizinec, učiní nutná opatření k ochraně jeho osoby a majetku a zpraví o tom úřady jeho domovského státu. Jestliže soud (úřad) domovského státu nezletilce se neujme vedení poručenství v přiměřené době, zřídí poručenství československý soud podle československého práva a vede je až do doby, než se zřídí poručenství v domovském státě poručence.
účinné od 1. 1. 1951(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí přiměřeně i pro péči o nezletilce v rodičovské moci a pro opatrovance.
účinné od 1. 1. 1951Rozhodovat ve věcech osvojení přísluší vždy československému soudu, je-li osvojitel československým občanem.
účinné od 1. 1. 1951Nemá-li žalovaný v Československé republice obecný soud, lze žalobu podat u zdejšího obecného soudu žalobce; nemá-li ani žalobce v Československé republice obecný soud, ale jeden z rodičů nebo dítě je československým občanem, lze žalovat o zjištění nebo popření otcovství u soudu, který podle § 12 určí nejvyšší soud.
účinné od 1. 1. 1951(1) Rozhodovat ve věcech zbavení svéprávnosti přísluší československému soudu, je-li osoba, o níž se rozhoduje, československým občanem. Má-li však taková osoba trvalý pobyt v cizině, může soud upustit od řízení i rozhodnutí, stačí-li opatření učiněná v cizině k ochraně jejích práv a zájmů.
účinné od 1. 1. 1951(2) Jsou-li důvody k zahájení řízení a jde-li o cizince, který má v Československé republice pobyt, učiní zdejší soud všechna opatření k jeho ochraně a zpraví o tom úřady jeho domovského státu. Neučiní-li soud (úřad) domovského státu cizince v přiměřené době žádné opatření, rozhodne zdejší soud o zbavení svéprávnosti podle československého práva. Své rozhodnutí může soud zrušit nebo změnit, jsou-li k tomu důvody podle zdejšího práva.
účinné od 1. 1. 1951(3) Opatření a rozhodnutí československých soudů proti cizinci jsou účinná jen do doby, než učiní jiné opatření nebo rozhodnutí soud (úřad) domovského státu cizince.
účinné od 1. 1. 1951(1) Prohlásit československého občana za mrtvého přísluší československým soudům.
účinné od 1. 1. 1951(2) Cizince může prohlásit zdejší soud za mrtvého s právními následky, které je třeba posuzovat podle československého práva, a s právními následky pro jmění v Československé republice. Prohlášení za mrtvého se stane podle československého práva.
účinné od 1. 1. 1951(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i pro důkaz smrti.
účinné od 1. 1. 1951Byl-li zůstavitel v době smrti československým občanem, náleží projednání dědictví do pravomoci zdejších soudů. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná zdejší soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává československým soudům, anebo jestliže cizina přiznává takovým rozhodnutím československých soudů právní následky.
účinné od 1. 1. 1951Jde-li o dědictví po cizinci, které je v Československé republice, omezí se zdejší soud na opatření nutná k zajištění, pokud z dalších ustanovení neplyne něco jiného.
účinné od 1. 1. 1951Československý soud projedná po cizinci dědictví, které je v Československé republice, a to podle československého práva,
účinné od 1. 1. 1951(1) Movitý majetek cizince může být vydán do ciziny, je-li jeho vývoz dovolen a jsou-li zajištěny daně a veřejné dávky, jakož i práva zdejších dědiců a věřitelů, kteří se přihlásí na veřejnou vyhlášku československému soudu; známým účastníkům se vyhláška doručí.
účinné od 1. 1. 1951(2) Dojde-li k vydání majetku osobám, které cizí soud prohlásil za oprávněné z dědického práva, nemůže tomu jiná osoba odporovat proto, že má sama nárok na tento majetek z dědického práva.
účinné od 1. 1. 1951Za umořené nelze prohlásit dlužní úpisy cizích států, dále jiné listiny vystavené v cizině, nemůže-li mít jejich umoření podle povahy věci v Československé republice právní následky.
účinné od 1. 1. 1951(1) Pravomoc československých soudů může být založena také úmluvou o příslušnosti určitého zdejšího soudu nebo vůbec zdejších soudů (prorogace). Ustanovení § 3 nemůže být touto úmluvou dotčeno.
účinné od 1. 1. 1951(2) Úmluva se může vztahovat jen na věci uvedené v § 404 odst. 1.
účinné od 1. 1. 1951(3) Úmluva se musí stát písemně.
účinné od 1. 1. 1951(4) V mezích odstavců 2 a 3 je přípustná též úmluva o příslušnosti soudu (soudů) cizího státu; takové úmluvy se však na straně československé může účastnit pouze právnická osoba.
účinné od 1. 1. 1951Pravomoc československých soudů se vztahuje na osoby, které požívají v Československé republice práv exteritoriálních, jen
účinné od 1. 1. 1951Soudní úkony, zejména i úkony exekuční, proti exteritoriálním osobám nebo v budovách anebo v místnostech exteritoriálních mohou být provedeny jen potud, pokud to mezinárodní právo připouští. Při takových úkonech má právo být přítomen zástupce ministerstva zahraničních věcí.
účinné od 1. 1. 1951(1) Doručení osobám exteritoriálním nebo osobám, které se nacházejí v budovách nebo místnostech exteritoriálních, zprostředkuje ministerstvo zahraničních věcí.
účinné od 1. 1. 1951(2) Nelze-li takto doručit, ustanoví soud opatrovníka pro přijímání písemností, popřípadě k obhájení práv; u osob exteritoriálních učiní tak jen tehdy, podléhají-li pravomoci československých soudů.
účinné od 1. 1. 1951Československé soudy poskytují cizím soudům a úřadům na jejich dožádání právní pomoc. Právní pomoc lze odepřít:
účinné od 1. 1. 1951(1) Žádaná právní pomoc se poskytuje podle předpisů platných pro dožádaný československý soud. Pokud je to podle těchto předpisů přípustné, má dožádaný soud z úřední povinnosti učinit všechna opatření potřebná k vyřízení dožádání.
účinné od 1. 1. 1951(2) Při poskytování právní pomoci lze se odchýlit od zdejších předpisů jen tehdy, bylo-li výslovně žádáno, aby při žádaném úkonu byl zachován určitý postup žádaný cizozemským právem, a není-li takový postup zapovězen žádným zdejším předpisem.
účinné od 1. 1. 1951(1) Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky může na dožádání zdejšího soudu provádět:
účinné od 1. 1. 1951(2) Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky zachová při poskytování právní pomoci přiměřeně předpisy platné pro dožadující československý soud. Úkony jím provedené mají tytéž účinky, jako by byly provedeny československým soudem.
účinné od 1. 1. 1951Doručení provedená na dožádání příslušného soudu cizím soudem nebo úřadem, jakož i důkazy před ním provedené jsou platné, i když nejsou v souladu s předpisy cizího práva, vyhovují-li předpisům platným pro dožadující soud československý.
účinné od 1. 1. 1951(1) Cizinci, který se domáhá žalobou rozhodnutí o majetkovém nároku, uloží soud na návrh žalovaného, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení, které pravděpodobně vzniknou žalovanému. Současně ho poučí, že — dokud nesloží stanovenou jistotu — nebude se proti vůli žalovaného pokračovat v řízení.
účinné od 1. 1. 1951(2) Složení jistoty nelze uložit:
účinné od 1. 1. 1951Cizinci mají nárok na osvobození od soudních poplatků a záloh a na ustanovení zástupce podle §§ 140 a 142 potud, pokud je zaručena vzájemnost.
účinné od 1. 1. 1951Při zjištění cizího práva může soud z úřední povinnosti učinit všechna šetření, která shledá k tomu účelu za potřebná, pokud mu obsah cizího práva není znám.
účinné od 1. 1. 1951(1) Listiny, které byly vydány v cizině, avšak v mezích úředních oprávnění takovými veřejnými orgány, které jsou podřízeny úřadu, jenž má sídlo v Československé republice, platí za veřejné listiny zde vydané.
účinné od 1. 1. 1951(2) Listiny vydané soudy a úřady v cizině, které platí na místě, kde byly vydány, za listiny veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také v Československé republice, jestliže jsou opatřeny předepsanými ověřeními.
účinné od 1. 1. 1951(1) Důkazní moc soukromé listiny vystavené v cizině posoudí soud podle volného uvážení.
účinné od 1. 1. 1951(2) Totéž platí o obchodních knihách vedených v cizině.
účinné od 1. 1. 1951Rozhodnutí cizího státu platí v Československé republice, jen je-li zde uznáno (§§ 639, 640). Za rozhodnutí cizího státu se považuje rozhodnutí cizozemských soudů nebo úřadů o právních poměrech, o nichž by podle jejich povahy rozhodovaly v Československé republice soudy (dále jen „cizí rozhodnutí“).
účinné od 1. 1. 1951Cizí rozhodnutí lze uznat jen tehdy,
účinné od 1. 1. 1951I když jsou splněny podmínky § 637, nelze cizí rozhodnutí uznat:
účinné od 1. 1. 1951Uznání cizího rozhodnutí se nevyslovuje zvláštním výrokem. Uznání se stane tím, že československý soud k němu při rozhodování přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí soudu zdejšího.
účinné od 1. 1. 1951(1) Cizí rozhodnutí v manželských věcech a ve věcech zjištění nebo popření otcovství, která vydaly soudy nebo úřady v cizině, mohou být uznána jen za podmínek dále stanovených.
účinné od 1. 1. 1951(2) Rozhodnutími v manželských věcech se rozumějí rozhodnutí, kterými se manželství prohlašuje za neplatné, zrušuje, nebo kterými se určuje, že manželství mezi stranami je anebo není.
účinné od 1. 1. 1951(1) Pravomocné rozhodnutí soudu cizího státu, jehož příslušníky byli v době rozhodnutí oba manželé, a jde-li o zjištění nebo popření otcovství, oba rodiče i dítě, má bez dalšího řízení stejné účinky jako má pravomocné zdejší rozhodnutí, nebrání-li uznání ustanovení § 638 písm. c).
účinné od 1. 1. 1951(2) Tohoto ustanovení se užije též, jestliže jde o rozhodnutí soudu jiného státu než v odstavci 1 uvedeného, uznává-li se toto rozhodnutí v domovském státě těchto osob, a jsou-li tyto osoby příslušníky různých států, ve všech těchto státech.
účinné od 1. 1. 1951(1) Jiná než v § 641 uvedená cizí rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech zjištění nebo popření otcovství lze uznat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky § 637 a nebrání-li tomu ustanovení § 638 písm. a), b), c). Nebyl-li v době cizího rozhodnutí ve věcech manželských některý z manželů československým občanem, anebo neměl-li v oné době na území Československé republiky bydliště (obvyklý pobyt), není překážkou uznání příslušnost zdejšího soudu, ani je-li výlučná.
účinné od 1. 1. 1951(2) Cizí rozhodnutí týkající se československého občana nelze však uznat,
účinné od 1. 1. 1951(1) Vyslovit, že se uznává cizí rozhodnutí uvedené v § 642, přísluší nejvyššímu soudu po slyšení generálního prokurátora. Jiné soudy a správní úřady nemohou řešit otázku uznání ani jako otázku předběžnou.
účinné od 1. 1. 1951(2) Návrh, aby nejvyšší soud rozhodl o uznání, mohou podat účastníci, soud v řízení trestním nebo civilním, generální prokurátor v zájmu obecném a konečně každý, kdo prokáže právní zájem, aby cizí rozhodnutí bylo uznáno.
účinné od 1. 1. 1951(3) Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem bez ústního jednání; přitom může upustit od slyšení účastníků, není-li slyšení třeba. Rozsudkem nejvyššího soudu jsou soudy a správní úřady vázány.
účinné od 1. 1. 1951Exekuce nebo jednotlivé exekuční úkony mohou být na území Československé republiky na základě cizího rozhodnutí, které podle práva státu, kde vzniklo, je způsobilé k exekuci, povoleny toliko tehdy a v té míře, pokud je zaručena vzájemnost mezinárodními smlouvami nebo vládními vyhláškami o tom vydanými a vyhlášenými ve Sbírce zákonů republiky Československé.
účinné od 1. 1. 1951(1) Návrhu na povolení exekuce, který se opírá o cizí rozhodnutí, lze vyhovět jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 637, a není-li zde žádný důvod, který by bránil uznání podle § 638.
účinné od 1. 1. 1951(2) Exekucí nemůže být vynuceno jednání nebo opomenutí, které podle zdejšího práva vůbec není dovoleno nebo alespoň nemůže být vynuceno.
účinné od 1. 1. 1951(3) Rozhodnutí o návrhu na povolení exekuce je třeba odůvodnit.
účinné od 1. 1. 1951Ustanovení §§ 644 a 645 platí přiměřeně, jde-li o výkon rozhodnutí cizích rozhodčích soudů, cizích rozhodčích nálezů, cizích soudních smírů a cizích notářských listin.
účinné od 1. 1. 1951O výkonu exekuce a jednotlivých exekučních úkonů na základě cizích rozhodnutí, rozhodnutí cizích rozhodčích soudů, cizích rozhodčích nálezů, cizích soudních smírů a cizích notářských listin platí obecná ustanovení části třetí tohoto zákona.