Nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2015 sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ve věci návrhu na zrušení zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nebo jeho jednotlivých ustanovení
122. Ústavní soud se k otázce ústavní souladnosti legislativního procesu již mnohokráte vyjádřil. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 Ústavní soud zdůraznil obecný požadavek „stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila“ (část V).
123. Především je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83Ústavy). V případě dozoru nad dodržováním pravidel legislativního procesu je přitom třeba mít na zřeteli, že ústavní pořádek upravuje pouze některá legislativní pravidla a jejich podstatná část je ponechána úpravě obsažené v obou jednacích řádech komor Parlamentu. Důvodem pro zrušení zákona proto nemůže být prosté nerespektování některého ustanovení jednacího řádu jedné z komor, nýbrž teprve porušení ústavní normy.
124. K tomu je třeba doplnit, že při hodnocení ústavní konformity legislativního procesu Ústavní soud vychází z toho, že jeho pravidla nejsou samoúčelná, nýbrž jsou nastavena poměrně podrobně a jednoznačně právě proto, aby nedocházelo k jejich zneužívání a k potlačování práv jednotlivých aktérů. Derogační zásah Ústavního soudu by proto mohl přicházet do úvahy v zásadě ve dvou případech: při porušení některé normy zakotvené přímo v Ústavě (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02), anebo pokud by v důsledku porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny či Senátu došlo k porušení některého ústavního práva, principu či hodnoty. Těmito hodnotami jsou zejména právní jistota a předvídatelnost práva plynoucí z charakteristiky České republiky jako právního státu (čl. 1 odst. 1Ústavy), volná soutěž politických stran (čl. 5Ústavy) a ochrana menšin (čl. 6Ústavy), za kterou je nutno v uvedeném kontextu považovat zejména parlamentní opozici (v případě zneužití stavu legislativní nouze srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 55/10 či sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
125. Ústavní vady legislativního procesu, které navrhovatel výslovně formuluje, lze shrnout následovně: 1. vyřazení vlády z ústavního práva předložit k návrhu zákona o státní službě stanovisko a vyřazení projednání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně v prvém čtení, 2. absence důvodové zprávy ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu, 3. komplexní pozměňovací návrh svým předmětem a účelem vůbec neměnil původní návrh, ale zcela jej nahradil novým návrhem zákona.
126. Všechny výše uvedené výhrady úzce souvisí s problematikou ústavních limitů pozměňovacích návrhů. Bez dalšího totiž platí, že u každého pozměňovacího návrhu chybí vyjádření vlády ve smyslu čl. 44 odst. 1Ústavy, neboť vláda se dle Ústavy vyjadřuje k návrhům zákonů, nikoli k pozměňovacím návrhům. Stejně tak u žádného pozměňovacího návrhu (ať podávaného ve výboru nebo v podrobné rozpravě ve druhém čtení) nedochází z povahy věci k jeho projednání na plénu v prvním čtení. Odůvodnění pozměňovacího návrhu taktéž nebylo, až do novelizace jednacího řádu Poslanecké sněmovny provedené zákonem č. 265/2014 Sb. s účinností od 1. března 2015, zákonným požadavkem.
127. Jinak řečeno, všechny uvedené výhrady mají ústavní relevanci právě až ve spojitosti s posouzením toho, do jaké míry byly zachovány ústavní požadavky formulované Ústavním soudem (srov. níže) na pozměňovací návrhy. Nevhodnost legislativního postupu spočívajícího v obcházení prvého čtení, ve znemožnění vyjádření vlády či v absenci zdůvodnění pozměňovacího návrhu byla Ústavním soudem formulována na pozadí nežádoucí praxe tzv. „přílepků“, kdy se ve druhém čtení k návrhu zákona přidá ve formě pozměňovacího návrhu materie věcně nesouvisející se samotným návrhem zákona.
128. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (viz výše) se Ústavní soud problematikou pozměňovacích návrhů obsáhle zabýval. Podle Ústavního soudu „požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou“ (bod 39). „Právo podávat k návrhům zákonů během parlamentní rozpravy pozměňovací návrhy se odvozuje z práva zákonodárné iniciativy, nicméně není s ním totožné, neboť je přirozeně omezeno sférou vyhrazenou právě realizaci práva zákonodárné iniciativy. Již z potřeby odlišení zákonodárné iniciativy a pozměňovacího návrhu, a to kvůli dodržení zvýšených ústavních nároků na prvně jmenovanou, lze dovodit, že pozměňovací návrh by měl skutečně toliko pozměňovat předkládanou právní úpravu, tedy neměl by ji ani zásadně měnit, ani zásadně rozšiřovat, a tím méně by se měl pohybovat mimo předmět zákonodárné iniciativy, resp. návrhu zákona“ (bod 49). „Vybočení z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům může nabýt povahy překročení intenzity daného návrhu anebo povahy extenzivního překročení předmětu vymezeného návrhem zákona. První případ bývá U. S. doktrínou označován jako tzv. legislativní jezdci (,legislative riders‘), jejichž používání je v USA často a vzrušeně diskutováno, nicméně je považováno sice za nežádoucí, avšak ústavně konformní ...“ (bod 50). „Od tohoto prvního případu je však nutné odlišit druhý případ nazývaný ,wild riders‘ (tzv. divocí jezdci). V tomto případě jde o překračování kritérií testu uplatňovaného na základě tzv. germaneness rule, tj. pravidla úzkého vztahu. Jinými slovy, jde o testování otázky, zda v konkrétním případě jde o řádný pozměňovací návrh anebo o návrh, pro který se v českém prostředí vžilo označení tzv. ,přílepek‘. V tomto případě se technikou pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojí úprava zcela jiného zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího“ (bod 51).
129. Ústavní soud tak ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 uzavřel, že „ústavně konformní výklad ustanovení, jež upravují právo podávat pozměňovací návrhy k projednávanému návrhu zákona, vyžaduje, aby pozměňovací návrh skutečně toliko pozměňoval předkládanou právní úpravu, tzn. v souladu s požadavky tzv. pravidla úzkého vztahu, podle kterého se pozměňovací návrh musí týkat téhož předmětu návrhu, který je v legislativním procesu právě projednáván, by daný pozměňovací návrh neměl vybočit z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům v podobě extenzivního překročení předmětu projednávaného návrhu zákona“ (bod 73).
130. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/12 ze dne 9. 1. 2013 (N 6/68 SbNU 103; 39/2013 Sb.) pak Ústavní soud opět potvrdil, že při rozlišení přípustného pozměňovacího návrhu a nepřípustného „přílepku“ je klíčovým kritériem, „zda existuje úzký vztah mezi obsahem a účelem původního návrhu zákona a obsahem a účelem posuzovaného pozměňovacího návrhu“ (bod 57).
131. Navrhovatel však upozorňuje ještě na další aspekt problematiky, když uvádí, že „komplexní pozměňovací návrh svým předmětem a účelem vůbec neměnil původní návrh, ale zcela jej nahradil novým návrhem zákona“. Navrhovatel tak zpochybňuje, že ačkoli jde o návrh pozměňovací, neprovádí „pozměnění“ návrhu, ale fakticky nahrazuje jeden návrh (novelu původního služebního zákona) návrhem zcela novým (novým zákonem o státní službě). To poté navrhovatel zdůrazňuje i v replice k vyjádření vlády s tím, že jde fakticky o novou zákonodárnou iniciativu.
132. Praxe spočívající v tom, že pozměňovací návrh formálně nepozměňuje návrh zákona (formou novelizačních bodů), ale jeho obsahem je tzv. komplexní pozměňovací návrh (tedy podoba úplného znění nového zákona), již předmětem posouzení Ústavního soudu v minulosti byla, byť zatím nikdy nešlo o nahrazení novely již platného zákona zákonem zcela novým. U komplexních pozměňovacích návrhů se pak lze setkat s těmi deficity legislativního procesu, na které navrhovatel upozorňuje a které byly též Ústavním soudem kriticky reflektovány v předchozí judikatuře, tj. zejména s absencí důvodové zprávy ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu či absencí vyjádření vlády k tomuto komplexnímu pozměňovacímu návrhu.
133. V posuzované věci je tak nutno odlišit dva aspekty problému. Jedním je forma komplexního pozměňovacího návrhu, druhým je jeho obsah spočívající v předložení zcela nového zákona.
134. Pokud jde o samotnou formu komplexního pozměňovacího návrhu, Ústavní soud byl již vícekrát v minulosti konfrontován s návrhem na zrušení zákona přijatého na základě komplexního pozměňovacího návrhu, přičemž sama existence komplexního pozměňovacího návrhu nebyla nikdy derogačním důvodem [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 56/05, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, sp. zn. Pl. ÚS 42/08, sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 39/08]. Navzdory výše zmíněným deficitům, které z formy komplexního pozměňovacího návrhu nevyhnutelně plynou, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zákony takto přijaté rušit.
135. Svůj přístup ke komplexním pozměňovacím návrhům pak Ústavní soudu shrnul v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/08 tak, že „tzv. komplexní pozměňovací návrhy jsou již delší dobu součástí reglementového práva v České republice. Na jejich základě jsou schvalovány i zákony ústavní. Ústavní soud přitom dosud neměl důvod zpochybnit tuto proceduru ani v případě, že vzešla jako iniciativa určitého výboru Poslanecké sněmovny při projednávání vládních návrhů zákonů (obvyklý případ), ani v případě, že by tato iniciativa vzešla ve skutečnosti od vlády, která tím usilovala eliminovat nepříznivé dopady poslaneckých návrhů .... Jednací řád Poslanecké sněmovny pojem komplexního pozměňovacího návrhu nezná. Jedná se o jeden z institutů parlamentní praxe, který se však pohybuje v mezích ústavního pořádku, kdy se návrh zákona projednává na základě zákonodárné iniciativy oprávněného navrhovatele podle čl. 41 odst. 2Ústavy ..., avšak podkladem pro jednání je právě komplexní pozměňovací návrh ... To však neznamená, že subjekt s právem zákonodárné iniciativy přestává být ,pánem návrhu‘, neboť se jedná stále o jeho zákonodárnou iniciativu. Proto pouze on s tímto návrhem (byť v podobě komplexního pozměňovacího návrhu) disponuje a může jej vzít zpět bez dalšího do ukončení rozpravy ve druhém čtení, ve kterém se na podkladě komplexního pozměňovacího návrhu o jeho zákonodárné iniciativě jedná (§ 64 ve spojení s § 86 odst. 6zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), se souhlasem Poslanecké sněmovny ještě i ve třetím čtení“ (bod 40). Ústavní soud v citovaném nálezu též připomněl, že na základě komplexního pozměňovacího návrhu byly schváleny dvě klíčové součásti ústavního pořádku, a to Listina základních práv a svobod i Ústava (bod 41).
136. Ústavní soud nepovažoval za rozporné s ústavními zásadami legislativního procesu, ani pokud byl komplexním pozměňovacím návrhem vnesen do zákona nový institut či úprava, kterou navržená předloha neobsahovala. Podstatná byla věcná souvislost daná shodným předmětem úpravy. Např. v již výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/08 posuzoval Ústavní soud komplexní pozměňovací návrh týkající se novely zákona o soudech a soudcích (č. 314/2008 Sb.), přičemž komplexní pozměňovací návrh ústavně právního výboru (tisk 425/1, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. volební období) obsahoval též témata, která v návrhu zákona (tisk 425, 5. volební období) obsažena nebyla (jmenování a odvolávání soudních funkcionářů či zavedení jejich funkčních období). Věcná souvislost daná shodným předmětem úpravy (regulace činnosti soudů a soudců) však byla zachována. Stejně tak Ústavní soud neshledal v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/07 ze dne 13. 3. 2008 (N 56/48 SbNU 791; 160/2008 Sb.) vady v legislativním procesu ve vztahu k napadenému zákonu č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ačkoli tento zákon byl přijat na základě komplexního pozměňovacího návrhu, který dle samotného vyjádření Poslanecké sněmovny (bod 16nálezu) „přinesl zásadní koncepční změny“ oproti předloženému návrhu.
138. V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že posouzení souvislosti komplexního pozměňovacího návrhu s pozměňovanou předlohou nelze vztahovat pouze k posouzení shody předmětu právní regulace, ale též k účelu, který komplexní pozměňovací návrh sleduje, tj. k tomu, zda jeho účelem je stále pozměnění předlohy, nebo její nahrazení. Jinak řečeno, je podstatné, zda pozměňovací návrh stále formálně pozměňuje předlohu, nebo již ji nahrazuje novým návrhem zákona, který však nebyl obsahem zákonodárné iniciativy.
139. V této souvislosti Ústavní soud opět zdůrazňuje již výše uvedený závěr, že „z potřeby odlišení zákonodárné iniciativy a pozměňovacího návrhu, a to kvůli dodržení zvýšených ústavních nároků na prvně jmenovanou, lze dovodit, že pozměňovací návrh by měl skutečně toliko pozměňovat předkládanou právní úpravu, tedy neměl by ji ani zásadně měnit, ani zásadně rozšiřovat, a tím méně by se měl pohybovat mimo předmět zákonodárné iniciativy, resp. návrhu zákona“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06, bod 49). Pozměňovací návrh má být podle Ústavního soudu „svou povahou návrhem akcesorickým k návrhu, který byl podán v podobě zákonodárné iniciativy podle čl. 41Ústavy. Proto § 63 odst. 1 bod 5 písm. a)jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ... požaduje, aby se jím vypouštěly, rozšiřovaly nebo měnily některé části ,původního návrhu‘“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 41).
140. Požadavek akcesorického vztahu pozměňovacího návrhu k návrhu zákona, tedy požadavek na pouhé pozměnění předlohy formou pozměňovacího návrhu, však není v nyní posuzovaném případě naplněn, neboť pozměňovací návrh předlohu (mající podobu novelizačních bodů ve vztahu k původnímu služebnímu zákonu) nedoplňuje o nové novelizační body, resp. podobu novelizačních bodů nemění, ale formu novelizace nahrazuje formou nového zákona.
141. Z výše uvedeného pohledu je tak nutno přisvědčit navrhovateli, že komplexní pozměňovací návrh, ze kterého vzešel nyní napadený zákon, neodpovídá požadavkům § 63 odst. 1 bodu 5 písm. a)jednacího řádu Poslanecké sněmovny ani nesplňuje požadavek akcesority ve vztahu k návrhu zákona tak, jak je Ústavním soudem vyžadován. Samotná forma komplexního pozměňovacího návrhu je sice Ústavním soudem tolerována, není však přípustné formou komplexního pozměňovacího návrhu předložit ve druhém čtení návrh nového zákona, který z povahy věci nemůže pozměňovat či doplňovat původní předlohu.
142. Z judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že i při shledání formální vady v legislativním procesu nepřistupuje bez dalšího „automaticky“ k derogaci právního předpisu, který z takto vadného legislativního procesu vzešel: „V nálezu č. 37/2007 Sb. Ústavní soud ... upozornil, že případné posuzování obdobných porušení zásad legislativního procesu v minulosti spojí s testem proporcionality ve vazbě na principy ochrany oprávněné důvěry občanů v právo, právní jistoty a nabytých práv, případně ve vazbě na další ústavním pořádkem chráněné principy, základní práva, svobody a veřejné statky. Ústavní soud proto musel posoudit i další okolnosti případu, aby nebyla jeho role omezena pouze na přezkum stovek procedurálních pochybení obou sněmoven a jejich řídících orgánů, aniž to mělo jakýkoli dopad na posouzení materiální ústavnosti právního řádu. Pokud by Ústavní soud začal takto odůvodněným návrhům na zrušení zákona vyhovovat pouze z uvedených procedurálních důvodů na pomezí ústavního pořádku a reglementového práva, vytvořil by se stav značné právní nejistoty zejména tam, kde by jinak napadenému zákonu nebylo z hlediska obsahového možno nic vytknout. Proto bylo nutno posoudit i okolnosti, které by měly Ústavní soud vést k tomu, aby se neomezil pouze na přezkum dodržení úzkého vztahu původního návrhu a pozměňovacího návrhu“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 44). V citovaném nálezu tak Ústavní soud dospěl k závěru, že navzdory nedodržení požadavků na legislativní proces nepřistoupí k derogaci napadeného zákona. „V takovém případě by formální zrušení právní úpravy ... znamenalo nebezpečí, kdy totožná úprava bude přijata znovu, pouze s tím rozdílem, že budou dodrženy všechny požadavky zákonodárného procesu. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci formální a procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu proporcionality požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti“ (bod 45). Uvedeného nálezu se ostatně dovolává ve svém vyjádření též vláda, která zde „veřejně deklaruje svoji připravenost opětovně předložit do legislativního procesu totožnou právní úpravu“.
143. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10 (viz výše) Ústavní soud dále rozlišil „mezi tím, zda s ohledem na předmětnou vadu legislativního procesu vůbec byly splněny podmínky pro přijetí určitého zákona (např. z důvodu absence souhlasu jedné z komor) nebo zda se jedná o vadu, v jejímž důsledku byla zasažena ústavním pořádkem garantovaná práva jednotlivých účastníků zákonodárného procesu, jejichž využití je plně v jejich dispozici“. Ústavní soud připomněl, že není jeho úlohou „zkoumat, zda by projednání návrhu zákona ústavně konformní procedurou vedlo k jinému výsledku (obsahu zákona), než tomu bylo na základě vadné procedury. Jeho úkolem je chránit ústavní principy, které se k předepsané proceduře vztahují.“ Zároveň je však povinen „brát zřetel i k dalším souvislostem, především vzít v úvahu možné dopady na soukromé osoby z hlediska respektu k principu právní jistoty a dobré víry v platnost práva“ (body 103-105).
144. Ústavní soud tak musel posoudit, zda je možné dát z hlediska principu proporcionality přednost před derogací předpisu „požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti“, resp. též posoudit „možné dopady na soukromé osoby z hlediska respektu k principu právní jistoty a dobré víry v platnost práva“.
145. Stejně tak při tomto vyvážení musel Ústavní soud zohlednit základní ústavní účely, pro které ve své judikatuře formuloval požadavky na kvalitu legislativního procesu, a posoudit míru jejich dotčení. Požadavky na kvalitu legislativního procesu nejsou samoúčelné. Navzdory tomu, že Ústava ani jiná část ústavního pořádku většinu aspektů legislativního procesu výslovně neřeší, tj. nezakotvuje požadavky na kvalitu či obsah pozměňovacích návrhů, dovodil Ústavní soud ústavní relevanci těchto požadavků ochranou důležitých ústavních hodnot, resp. ústavních účelů, skrze které je potom možno postup porušující podústavní právo (jednací řád Poslanecké sněmovny) považovat též za postup protiústavní. Těmito hodnotami jsou typicky právní jistota a předvídatelnost práva jako komponenty právního státu či volná soutěž politických stran a ochrana menšin, zejména práva parlamentní opozice (srov. bod 124).
146. Je tak rozdíl v situaci, kdy vada zákonodárného procesu bude spočívat např. v absenci souhlasu jedné z komor, a půjde tak o zjevný rozpor s formálním požadavkem Ústavy, popř. jiného ústavního zákona na straně jedné, a situaci, kdy bude protiústavnost porušení podústavního práva (jednacího řádu Poslanecké sněmovny) dovozována pomocí obecných ústavních principů, kdy je poté možno zvažovat způsob či míru dotčení toho ústavního účelu (principu), pro jehož ochranu Ústavní soud formuluje požadavky na kvalitu legislativního procesu, tedy např. též na podobu či kvalitu pozměňovacích návrhů.
147. Důležité je tedy též posoudit, do jaké míry byly napadeným postupem dotčeny principy právní jistoty a předvídatelnosti práva (jako komponenty právního státu), které jsou důležitými ústavními účely, pro jejichž ochranu dochází ke konstitucionalizaci některých zákonných požadavků kladených na legislativní proces. Stejně tak je důležité posoudit, zda došlo k tvrzenému namítanému porušení práv vlády, popř. jiných subjektů zákonodárného procesu.
148. Pokud jde o práva jednotlivých subjektů zákonodárného procesu, je nepochybné, že navrhovatelé novely služebního zákona č. 218/2002 Sb. poslanci Roman Sklenák, Jeroným Tejc a další zůstávali „pány návrhu“ a mohli kdykoli do ukončení druhého čtení vzít návrh zpět, a to dokonce dvakrát, s ohledem na skutečnost, že druhé čtení bylo opakováno a komplexní pozměňovací návrh předložen (po politických diskusích a v určité modifikované podobě) opakovaně. Jak Ústavní soud shora uvedl, neměl dosud důvod zpochybnit praxi komplexních pozměňovacích návrhů ani v případě, že „by tato iniciativa vzešla ve skutečnosti od vlády, která tím usilovala eliminovat nepříznivé dopady poslaneckých návrhů“, což je i nyní posuzovaný případ podtržen tím, že vláda se k návrhu zákona skupiny poslanců vyjádřila negativně (usnesení vlády ze dne 8. ledna 2014, sněmovní tisk 71/1).
149. Faktická role vlády v legislativním procesu ústícím do přijetí napadeného zákona úzce souvisí též s tvrzenou vadou legislativního procesu týkající se vyřazení vlády z práva předložit své stanovisko k návrhu zákona (fakticky ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu, který se stal základem napadeného zákona). Ze shora rekapitulovaného vyjádření vlády je zřejmé, že se vláda nejen necítí dotčena neumožněním výkonu její ústavní kompetence vyjádřit se ke každému návrhu zákona ve smyslu čl. 44 odst. 1Ústavy, naopak se sama k původu komplexního pozměňovacího návrhu hlásí.
150. Vládou zmíněný materiál nazvaný „Věcný přehled komplexního pozměňovacího návrhu ke sněmovnímu tisku č. 71“, který byl předložen k odborné diskusi ještě před zpracováním samotného textu komplexního pozměňovacího návrhu a byl dostupný na internetových stránkách Poslanecké sněmovny1), si jako účel předsevzal konkretizovat témata „k implementaci do tzv. Tejcovy novely služebního zákona (sněmovní tisk č. 71), která jsou nutná pro efektivní, profesionální, veřejný zájem hájící a apolitickou státní službu. Věcné zadání je rozděleno do jednotlivých oblastí a primárně se věnuje náležitostem, které tzv. Tejcova novela buď neobsahuje, anebo je nutné je nově definovat. Zadání se tedy nedotýká všech aspektů služebního zákona, ale především změnových. Tento dokument stvrzuje výchozí politickou dohodu koaličních stran, která bude legislativně-technicky dopracována skupinou legislativců při Úřadu vlády. V případě různých možných řešení obsahuje dokument varianty k odborné diskusi. Věcný přehled umožňuje aktivní zapojení všech poslanců a poslankyň do odborné debaty o podobě komplexního pozměňovacího návrhu k novele služebního zákona a uplatnění jejich zásadních připomínek dříve, než příslušné výbory Poslanecké sněmovny začnou projednávat návrh jeho paragrafového znění. Dále bude při Úřadu vlády ustavena politicko-odborná skupina ze zástupců politických stran a zástupců Úřadu vlády (UV), Ministerstva financí (MF) a Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), která dopracuje návrh v oblasti odměňování a vzdělávání. Tzv. koaliční novela bude veřejně diskutována se správními úřady, opozicí, zástupci odborů a neziskovými organizacemi.“
151. Z vyjádření vlády zaslaného Ústavnímu soudu, jakož i z výše uvedeného „Věcného přehledu komplexního pozměňovacího návrhu ke sněmovnímu tisku č. 71“ je patrné, že připravovaný komplexní pozměňovací návrh byl vládní iniciativou na základě dohody koaličních stran.