Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/24 ve věci návrhu na zrušení § 6 odst. 3 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů
26. Ústavní soud se nejprve zabýval určením, zda napadené ustanovení zasahuje do některého ústavně zaručeného práva.
27. Auditorskou činností je ve smyslu zákona o auditorech „provádění povinného auditu, přezkoumání hospodaření podle jiného právního předpisu, pokud toto přezkoumání provádí auditor, ověřování účetních záznamů, ověřování jiných ekonomických informací auditorem, ověřování zprávy o udržitelnosti nebo provádění dalších činností auditorem, pokud tak stanoví jiný právní předpis nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, nebo jiné ověřování účetní závěrky, jiných účetních záznamů nebo jejich částí prováděné auditorem“ [§ 2 písm. c) tohoto zákona]. Jde o výdělečnou činnost podléhající rozsáhlé veřejnoprávní regulaci, která je vykonávána ve veřejném zájmu (Ústavní soud se podrobněji věnuje této skutečnosti níže v bodech 42 a 43). Nezahrnuje však výkon veřejné moci jako takové, a nepředstavuje proto veřejnou funkci ve smyslu čl. 21 odst. 4Listiny [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/16 ze dne 19. 12. 2017, Podmínka bezúhonnosti pro mysliveckou stráž, (N 229/87 SbNU 735; 26/2018 Sb.), body 45 až 46].
28. Ústavní soud už dříve označil stanovení podmínky bezúhonnosti (trestní zachovalosti) pro získání a výkon živnostenského oprávnění za omezení práva podnikat [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006, Podmínka odbornosti a bezúhonnosti zemědělských podnikatelů, (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 35/08 ze dne 7. 4. 2009, K podmínce bezúhonnosti pro provozování živnosti, (N 83/53 SbNU 51; 151/2009 Sb.)].
29. Na povahu omezení, které způsobuje napadené ustanovení, lze nahlížet podobně. V případě auditorských společností zákon o auditorech stanoví jako jednu z podmínek pro výkon auditorské činnosti obchodní společnosti bezúhonnost [§ 5 odst. 1 písm. h) zákona o auditorech]. Za bezúhonnou se nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s prováděním auditorské činnosti (§ 5 odst. 4 téhož zákona). Dojde-li ke ztrátě bezúhonnosti, Komora zakáže auditorské společnosti další výkon auditorské činnosti [§ 7 odst. 3 písm. c) zákona o auditorech]. Napadené ustanovení vyžaduje, aby došlo „preventivně“ k pozastavení výkonu auditorské činnosti už se zahájením trestního stíhání, které by mohlo eventuálně vést ke ztrátě bezúhonnosti (nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku), a tím k zákazu činnosti.
30. Proto Ústavní soud dospěl ve shodě s navrhovatelem k závěru, že napadené ustanovení vede k zásahu do práv chráněných čl. 26 odst. 1Listiny.
i) Obecná východiska k právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost
31. Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1Listiny). Obsahem práva podnikat je svoboda vykonávat určitou výdělečnou činnost samostatně na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku. Zaručuje samotnou možnost výkonu takovéto činnosti, jakož i to, že povinnosti a omezení, jež se k ní vztahují, nebudou znemožňovat její hlavní účel [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/15 ze dne 8. 12. 2015, Úhradová vyhláška pro rok 2015, (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.), bod 54]. Ústavní soud současně konstatoval, že vedle negativního aspektu (svobody podnikat) zahrnuje právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost také pozitivní aspekt [viz sp. zn. Pl. ÚS 43/18 ze dne 18. 1. 2022, Kauce pro agentury práce, (N 5/110 SbNU 44; 28/2022 Sb.), bod 41].
32. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost pojímá Listina jako samostatné právo, které ze své povahy náleží také právnickým osobám (WINTR, Jan. Čl. 26 Listiny. In WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 611).
33. Podle čl. 26 odst. 2Listiny však může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, a to za jakýmkoliv účelem, který není ústavně nepřípustný (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, bod 29). Nicméně i v případě práv chráněných čl. 26 odst. 1Listiny se uplatní požadavek vyplývající z čl. 4 odst. 4Listiny, totiž povinnost, aby při stanovení mezí Ústavou chráněných práv bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu. Zákonodárce má tudíž relativně široký, ne však neomezený prostor pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace práv plynoucích z čl. 26 odst. 1Listiny [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.), část VIII písm. H, nebo sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013, Úhradová vyhláška pro rok 2013, (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), bod 49]. Jakékoliv omezení také musí respektovat zásadu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 věty prvé Listiny, respektive čl. 3 odst. 1Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 278].
34. Ústavní soud proto při posuzování souladu zákona nebo jiného právního předpisu s právem podnikat, jež má povahu práva hospodářského, postupuje obdobně jako v případě práv sociálních, k jejichž přezkumu v dosavadní judikatuře konstruoval a rozvinul tzv. test rozumnosti [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne 5. 10. 2006, Podmínky vyhlášení stávky v kolektivním vyjednávání, (N 181/43 SbNU 57; 16/2007 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008, Zákoník práce, (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012, Karenční doba, (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.) a ve vztahu k právu podnikat potom zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 37/16 ze dne 26. 2. 2019, Prodejní doba v maloobchodě a velkoobchodě o státních svátcích, (N 31/92 SbNU 324; 119/2019 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 43/18]. Sestává z následujících čtyř kroků:
a) vymezení smyslu a podstaty hospodářského nebo sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu,
b) zhodnocení, zda se zákon nebo jiný právní předpis nedotýká samotné existence hospodářského nebo sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu,
c) posouzení, zda právní úprava obsažená v zákoně nebo jiném právním předpisu sleduje legitimní cíl, tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv, a
d) zvážení otázky, zda prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný, byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší.
35. Dospěje-li Ústavní soud ve druhém kroku testu rozumnosti k závěru, že napadená právní úprava se dotýká samotné existence některého z těchto práv nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu, pak posoudí přípustnost zásahu do tohoto práva v rámci (přísnějšího) testu proporcionality. To znamená, že dále bude hodnotit:
a) zda předmětný zásah sleduje legitimní (neboli ústavně aprobovaný) cíl omezení dotčeného základního práva,
b) zda je tento zásah k dosažení tohoto cíle vhodný (kritérium vhodnosti),
c) zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl k tomuto právu šetrnější (kritérium potřebnosti), a
d) zda zájem na dosažení tohoto cíle v rámci určitého právního vztahu převáží nad dotčeným základním právem (kritérium proporcionality v užším smyslu).
36. V případě práva na výběr povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost by se o omezení dotýkající se jejich podstaty a smyslu jednalo také tehdy, jestliže by v jeho důsledku byl určité skupině jednotlivců podstatně ztížen nebo znemožněn přístup k určitému povolání nebo možnost vykonávat určitou činnost (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/15, bod 48).
ii) Aplikace na projednávanou věc
37. Navrhovateli lze přisvědčit co do jeho interpretace § 6 odst. 3 zákona o auditorech. Komora musí rozhodnutí o pozastavení činnosti vydat, je-li trestní stíhání vedeno pro trestný čin spáchaný úmyslně, a nemá možnost diskrece.
38. Pro vyloučení prostoru pro diskreci Komory svědčí jazykové vyjádření § 6 odst. 3 zákona o auditorech, které podporuje i systematické srovnání § 6 odst. 3 a § 6 odst. 4 zákona o auditorech. Z něj poměrně jasně plyne, že zákonodárce poslední novelou § 6 (tj. zákonem č. 334/2014 Sb.) vytvořil dva odlišné režimy pozastavování auditorské činnosti: první přísnější, ukládající Komoře povinnost rozhodnout o pozastavení činnosti jako automatickém následku zahájení trestního stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně; a druhý mírnější, připouštějící diskreci (viz užití modality možnosti, „může pozastavit“) pro trestné činy spáchané z nedbalosti a navíc v souvislosti s auditorskou činností. Toto rozdělení potvrzuje též důvodová zpráva k zákonu č. 334/2014 Sb., jež uvádí, že (toliko) v případech trestního stíhání pro trestný čin spáchaný z nedbalosti „je rozhodnutí ponecháno na správním uvážení Komory“; neuvádí však bližší důvody pro přijetí této úpravy. Vyložit § 6 odst. 3 zákona o auditorech tak, že připouští diskreci Komory umožňující zvážení okolností konkrétní věci, by tak neodpovídalo jazykovému ani systematickému výkladu a zřejmému úmyslu zákonodárce.
39. S ohledem na to musí Ústavní soud v první řadě posoudit, zda napadená norma zasahuje do smyslu a podstaty práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, tedy jeho esenciálního obsahu. Jak shrnul bod 36 výše, do smyslu a podstaty čl. 26 odst. 1Listiny zasahují taková omezení, v jejichž důsledku je určité skupině jednotlivců (případně právnických osob) podstatně ztížen nebo znemožněn přístup k určité výdělečné činnosti.
40. To Ústavní soud v daném případě ve shodě s navrhovatelem považuje za splněné. Výsledkem aplikace normy je úplné znemožnění výkonu auditorské činnosti, přestože k jejímu výkonu byla daná obchodní společnost oprávněna a po formální stránce nadále splňuje přísně nastavené podmínky pro výkon této činnosti, včetně požadavku bezúhonnosti. Současně nelze takový zásah považovat za méně závažný jen proto, že jde o opatření ze své povahy dočasné. Trestní stíhání může trvat měsíce, běžně však i roky, a až do pravomocného skončení trestního řízení brání rozhodnutí o dočasném pozastavení výkonu auditorské činnosti, která může představovat hlavní nebo i výhradní činnost dané obchodní společnosti. Jelikož tedy vede § 6 odst. 3 zákona o auditorech k zásahu do esenciálního obsahu (jádra) čl. 26 odst. 1Listiny, je namístě, aby Ústavní soud postupoval podle přísnějšího testu proporcionality (obecně viz bod 35 výše).
41. Navrhovatel připouští, že napadené ustanovení sleduje legitimní cíl, jelikož jde o „preventivní opatření“ zajišťující důvěru v řádný výkon auditorské činnosti, čímž sleduje ochranu práv a zájmů jiných osob včetně dalších auditorů. Ústavní soud s tímto vymezením souhlasí.
42. Auditorská činnost je prováděna „na zakázku“ (na základě smluvního ujednání) mezi auditorem a auditovaným subjektem. Ten se však nestává „klientem“ auditora v obvyklém smyslu, neboť audit nesleduje ochranu zájmů auditovaného subjektu – rozhodně ne přímo. Auditorskou činností se naplňuje zájem na tom, aby účetní závěrky, konsolidované účetní závěrky, zprávy o udržitelnosti, potažmo jiné doklady předložené k auditu spolehlivě (věrně a poctivě) vypovídaly o majetkových a finančních poměrech auditovaného subjektu (viz MÜLLEROVÁ, Libuše. Auditing pro manažery aneb proč a jak se ověřuje účetní závěrka. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 15). Auditorská činnost tak slouží k ochraně společníků, akcionářů, věřitelů nebo (potenciálních) obchodních partnerů auditovaného subjektu a dalších jedinců, stejně jako státu, tedy širokého okruhu uživatelů ověřovaných informací. V nejširším smyslu tak přispívá auditorská činnost k naplnění zájmů veřejnosti jako takové.
43. Skutečnost, že je auditorská činnost prováděna ve veřejném zájmu, vyjadřuje bod 1 preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014 ze dne 16. 4. 2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES následovně: „Statutární auditoři a auditorské společnosti jsou ze zákona pověřeni k provádění povinných auditů subjektů veřejného zájmu s cílem posílit míru důvěry veřejnosti v roční a konsolidované účetní závěrky těchto subjektů. Aspekt veřejného zájmu ve vztahu k povinnému auditu znamená, že se na kvalitu práce statutárního auditora nebo auditorské společnosti spoléhá široká skupina osob a institucí. Kvalitní audit přispívá k řádnému fungování trhů, neboť podporuje integritu a efektivitu účetních závěrek. Statutární auditoři tedy plní zvláště významnou společenskou úlohu.“ Obdobně veřejný zájem pojímá i bod 9 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES ze dne 17. 5. 2006 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS (dále jen „směrnice 2006/43“).
44. Výkon auditorské činnosti ve veřejném zájmu představuje jen jednu ze zásad, kterou se musejí auditoři řídit. Jak přiléhavě popsalo Ministerstvo financí, podstatou auditorské činnosti je ověření, že informace, které o sobě a svých majetkových a finančních poměrech zveřejňuje auditovaný subjekt, jsou spolehlivé, tedy že podávají věrný a poctivý obraz reality. Pro toto zjištění má auditor přístup k neveřejným a důvěrným podkladům, které mu předkládá auditovaný subjekt. O nich a jejich obsahu však musí auditor zachovávat mlčenlivost (§ 15 odst. 1 zákona o auditorech). Pro osoby, které využívají závěrů auditora, je proto rozhodné, nakolik mohou závěry auditora považovat za důvěryhodné, aniž by měly samy přístup k podkladům umožňujícím si tyto závěry nezávisle ověřit. Auditor tak svým jménem a dobrou profesní pověstí podkládá důvěryhodnost výsledku auditorské činnosti. Proto si musí zachovávat vysokou profesně etickou integritu, být nezávislý, postupovat nestranně a objektivně, být spolehlivý a garantovat vysokou odbornost své práce. Právě uvedené se odráží ve značném důrazu na naplňování etických zásad auditorské činnosti, jimiž jsou zejména výkon funkce ve veřejném zájmu, bezúhonnost, nestrannost, odborná způsobilost a náležitá péče (čl. 21 směrnice 2006/43, provedený § 13 zákona o auditorech; viz též jejich naplnění v podobě Etického kodexu Komory, dostupného z https://www.kacr.cz/eticky-kodex-komory-auditoru-cr).
45. Jen je-li auditor sám vnímán jako důvěryhodný, budou jako spolehlivé a důvěryhodné vnímány i závěry, k nimž při auditorské činnosti dospěl (srov. stanovisko generálního advokáta Manuela Campos Sánchez-Bordony ze dne 10. 12. 2020 ve věci Soudního dvora Evropské unie C-950/19, A za přítomnosti Patentti-ja rekisterihallituksen tilintarkastuslautakunta, body 57 až 58 a 62). Nelze vyloučit, že narušení důvěry veřejnosti u konkrétní auditorské společnosti může mít potenciálně dopad na celou stavovskou skupinu. Ústavní soud tak zcela souhlasí s navrhovatelem v tom, že ochrana třetích osob, ochrana zájmů auditovaných subjektů i ochrana auditorů jako profesní skupiny představuje spojené nádoby.
46. Napadená úprava je způsobilá přispět k naplnění výše uvedeného legitimního cíle ochrany práv jiných osob a zajištění důvěryhodnosti auditorské činnosti (kritérium vhodnosti). Vylučuje z výkonu auditorské činnosti ty auditorské společnosti, u nichž mohou existovat důvody pochybovat o výkonu auditorské činnosti podle právě předestřených zásad, byť doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, zda jejich konkrétní jednání má trestněprávní následky.
47. Úvahu zákonodárce, že k oslabení důvěryhodnosti auditorské společnosti postačuje už zahájení jejího trestního stíhání pro úmyslně spáchaný trestný čin, lze považovat za racionální. Sdělení obvinění z trestného činu, kterým se počíná trestní stíhání, je podmíněno zjištěním skutečností odůvodňujících závěr, že byl spáchán trestný čin, je-li současně dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala dotyčná osoba (§ 160 odst. 1trestního řádu). I při respektování presumpce neviny (čl. 40 odst. 2Listiny) tedy lze uzavřít, že už zahájení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin signalizuje určitý stupeň důvodného podezření proti konkrétní auditorské společnosti, které se může přenášet do hodnocení důvěryhodnosti auditorské společnosti i výsledků jí provedeného auditu. Jde ale o preventivní opatření – je třeba zdůraznit, že žádným způsobem nepředjímá vinu auditorské společnosti v trestněprávní rovině.
48. Skutečnost, že informace o zahájení trestního stíhání a podrobnosti z přípravného řízení nejsou veřejné a že veřejnost by jinak měla omezenou možnost se o trestním stíhání auditorské společnosti dozvědět, nemůže tento závěr zcela vyvrátit. Namísto skutečného povědomí veřejnosti o tom, zda je konkrétní auditorská společnost trestně stíhaná, je totiž důležitou zárukou důvěryhodnosti auditu právě úprava zaručující, že žádná auditorská společnost trestně stíhaná pro úmyslný trestný čin nemůže vykonávat auditorskou činnost. Neveřejnost přípravného řízení navíc tvoří překážku tomu, aby mohly osoby využívající závěrů auditu samy posoudit, jakou intenzitu ohrožení důvěry v řádný výkon auditorské činnosti lze dovozovat ze skutečnosti, že je auditorská společnost obviněna ze spáchání konkrétního trestného činu.
49. Ústavní soud je současně ochoten připustit, že racionální vazba mezi zákonodárcem sledovaným legitimním cílem a zvoleným normativním prostředkem existuje u všech trestných činů spáchaných úmyslně, bez jakéhokoli zužujícího omezení (neboť § 6 odst. 3 zákona o auditorech žádné omezení neobsahuje), bez ohledu na typovou závažnost trestného činu, pro nějž se vede trestní řízení, a bez ohledu na to, zda měl mít údajný trestný čin souvislost s auditorskou činností.
50. Nutno připomenout, že Ústavní soud v minulosti konstatoval, že v právním řádu je bezúhonnost pravidelně vymezována vzhledem k předmětu aprobované činnosti. Úpravu bezúhonnosti pro získání živnostenského oprávnění, která tento princip nerespektovala, označil za neústavní, jelikož svými důsledky vybočovala z mezí sledovaného účelu (nález sp. zn. Pl. ÚS 35/08). Vzhledem ke specifické povaze auditorské činnosti však nelze tento závěr, který by jinak vedl k nesplnění kritéria vhodnosti, bez dalšího převzít.
51. Závěr Ústavního soudu vyslovený v kontextu živnostenského podnikání nelze automaticky vztáhnout k auditorské činnosti kvůli její odlišné povaze, která odůvodňuje odlišný přístup zákonodárce. Auditorská činnost je vysoce specifická a odborně náročná, přičemž jak již bylo uvedeno, její podstatou je ověření spolehlivosti vlastních tvrzení auditovaného subjektu ve světle neveřejných podkladů předložených při auditu. Význam důvěryhodnosti osoby auditora (zde specificky auditorské společnosti) je pro takovou činnost zcela zásadní. Podle názoru Ústavního soudu lze racionálně předpokládat, že na důvěryhodnost auditorské společnosti má z pohledu veřejnosti vliv vedení jakéhokoli trestního stíhání pro úmyslný trestný čin bez ohledu na to, jak úzkou souvislost měl mít skutek s auditorskou činností. Proto má za to, že není vyloučen racionální vztah mezi legitimním cílem a zvoleným normativním prostředkem a je v potřebné míře naplněno kritérium vhodnosti. Skutečnost, že § 6 odst. 3 zákona o auditorech nijak nerozlišuje mezi různými úmyslnými trestnými činy, je však třeba znovu zvážit též v rámci kritéria přiměřenosti, tj. v posledním kroku testu proporcionality (přiměřenost v užším smyslu).
52. U druhého kroku testu, kritéria potřebnosti, má navrhovatel za to, že napadené ustanovení neobstojí. Podle úvahy navrhovatele existuje mírnější opatření spočívající v posuzování jednotlivých případů trestního stíhání auditorských společností ad hoc, podle okolností konkrétní věci. Přijetí argumentace navrhovatele by však prakticky vylučovalo, aby zákonodárce upravoval už na úrovni zákona jakákoli „plošná“ omezení základních práv, neboť vždy si lze teoreticky představit, že omezení plynoucí ze zákona lze nahradit posuzováním individuálních okolností a rozhodováním individuálních případů jako šetrnějším prostředkem. Posouzení nezbytnosti omezení hospodářských a sociálních práv náleží ve značné míře do sféry úvah zákonodárce. Ústavní soud proto přezkoumá, zda nepostupoval zákonodárce ve svých úvahách excesivně, tak, že otázku potřebnosti (nezbytnosti) omezení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost posoudí v úzké návaznosti na kritérium přiměřenosti. Zaměří se tak na to, zda vzhledem k závažnosti omezení práv auditorské společnosti obstojí napadená úprava jako přiměřená sledovanému cíli.
53. Zákonodárce již na úrovni zákona, v abstraktní podobě, provedl určité poměření kolidujících zájmů. Na jedné straně dospěl k závěru, že v případě zahájení trestního stíhání pro trestný čin spáchaný z nedbalosti je ohrožení důvěry v řádný výkon auditorské činnosti nižší, respektive zájem na ochraně této důvěry převáží jen tam, kde skutek měl souviset s auditorskou činností a odpovídá to okolnostem konkrétního případu. Proto dal Komoře prostor pro individualizované posouzení věci. Naopak v případě trestného činu spáchaného úmyslně měl za to, že podezření dostačující pro zahájení trestního stíhání samo o sobě ohrožuje důvěru v řádný výkon auditorské činnosti tak podstatně, že pozastavení výkonu činnosti bude důvodné vždy. V takových případech podle zákonodárce vždy a bez výjimky převáží zájem na ochraně důvěry v řádný výkon auditorské činnosti.
54. Je zřejmé, že napadená úprava vede k závažnému zásahu do práv auditorských společností. Na dobu, jejíž délku nemohou předvídat ani výrazněji ovlivnit, jim totiž brání ve výkonu auditorské činnosti, která může představovat těžiště jejich ekonomické aktivity, jež je ústředním důvodem samotné existence auditorské společnosti jako obchodní společnosti. Podle obvyklých zkušeností lze předpokládat, že trestní stíhání do jeho pravomocného skončení potrvá nejméně měsíce, často však i roky. Takový výpadek možnosti realizovat svou výdělečnou činnost bude mít pro auditorskou společnost závažné důsledky. Jak navíc podotkl navrhovatel, nejde jen o bezprostřední výpadek příjmů, ale i o ztrátu klientely auditorské společnosti ovlivňující ji do budoucna. Auditorská společnost se může ocitnout v situaci, kdy po skončení trestního stíhání – a svém očištění od podezření ze spáchání trestného činu – znovu „vstupuje na trh“, ačkoli dříve už mohla být etablovaným auditorem s širokou klientskou základnou.
55. Napadená právní úprava navíc spojuje pozastavení výkonu auditorské činnosti se zahájením trestního stíhání pro každý trestný čin spáchaný úmyslně. Nebere tak ohled na to, jaké je konkrétní podezření proti auditorské společnosti (co je chráněným zájmem, z jehož porušení nebo ohrožení je podezřelá), jaké jsou konkrétní okolnosti skutku, pro nějž se vede trestní stíhání, tedy jak intenzivní ohrožení důvěryhodnosti trestní stíhání vyvolává a jakou má souvislost s auditorskou činností. I s vědomím, že uplatňování trestní odpovědnosti má být vždy nástrojem ultima ratio, vyhrazeným pro případy závažného společensky škodlivého jednání, si tak lze zajisté představit, že trestní stíhání pro relativně méně závažný skutek, nesouvisející přímo s auditorskou činností, bude mít na důvěru v řádný výkon auditorské činnosti odlišný – méně negativní – vliv než trestný čin s auditorskou činností přímo související. Proto se proti přezkoumávané úpravě vyjádřila i Rada jako nezávislý orgán veřejného dohledu (na rozdíl od Komory jako samosprávného orgánu auditorů). Ústavní soud se proto zaměřil na to, zda obstojí závěr zákonodárce, že je přiměřené omezit práva auditorské společnosti v každém případě trestního stíhání pro úmyslně spáchaný trestný čin.