Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/25 ve věci návrhu na zrušení zákona č. 417/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a in eventum na zrušení některých ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů

VI. a) Obecná ústavní východiska a principy legislativního procesu a posuzování jeho vad

1. 47. Ústavní soud se k posuzování ústavnosti legislativního procesu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřil již mnohokrát.
2. 48. Ústavní soud zdůrazňuje, že Ústava vymezuje pouze základní rámec legislativního procesu. Legislativní proces upravují podrobněji především jednací řády obou komor Parlamentu. Pramenem tzv. parlamentního práva jsou dále autonomní usnesení jednotlivých komor Parlamentu vydaná na základě § 1 odst. 2 jejich jednacích řádů. Významná je rovněž ustálená a ústavně souladná praxe parlamentní komory a jejích orgánů (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 76, a sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 40). Především jednací řády jednotlivých komor Parlamentu tak garantují a převádějí do praxe jednotlivé ústavní principy zákonodárného procesu. Ústavními principy a hodnotami se také řídí výklad a aplikace jednotlivých ustanovení jednacích řádů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 205].
3. 49. Ústavní soud opakovaně judikoval, že při přezkumu legislativního procesu respektuje především obecný princip ústavní dělby moci, který spočívá v její distribuci mezi různé ústavní instituce a společně s principem reprezentativní demokratické vlády je zakotven v čl. 2 odst. 1 Ústavy. Její součástí je kromě jiného i specifický princip autonomie Parlamentu ve smyslu nezávislé instituce reprezentující svobodnou demokratickou vůli, která si sama stanoví pravidla a procedury své vnitřní organizace a fungování [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.), body 63 a 64, nález sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 76, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 49]. Pro ústavní dělbu moci je proto nezbytný i specifický princip sebeomezení a zdrženlivosti Ústavního soudu ve vztahu ke svobodně zvolenému Parlamentu, který je základem reprezentativní demokratické vlády (srov. dále bod 54 tohoto nálezu).
4. 50. Parlament reprezentuje demokratickou vůli lidu, ale výkon jeho moci a zrovna tak i vnitřní organizace, pravidla a procedury musí být podřízeny Ústavě a ústavním principům a hodnotám. I v tomto moderním principu ústavně reprezentativní vlády se prosazuje klasická Aristotelova myšlenka vlády zákonů nad politickou vůlí, podle které „v demokraciích, které se řídí zákonem, demagog vzniknouti nemůže, nýbrž vůdci jsou tu nejlepší občané; tam však, kde nerozhodují zákony, vystupují demagogové“ (Aristotelés. Politika. Nakladatelství Petr Rezek, 1998, s. 157). Ani autonomie Parlamentu jako reprezentanta demokratické vůle proto není absolutní a neomezená. Bohatá judikatura Ústavního soudu (naposledy nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 50) opakovaně zdůrazňuje, že legislativní proces musí zaručit dostatečný prostor pro parlamentní a veřejnou diskuzi i její náležitou úroveň, ve které jsou zaručena práva vlády i opozice a která zajišťuje otevřenou výměnu většinových a menšinových názorů napříč politickým spektrem. Jen takový legislativní proces, ve kterém všichni zúčastnění mají příležitost získat k projednávaným zákonům náležité informace, na jejichž základě se k nim mohou také vyjádřit a utvořit si názor, lze považovat za ústavně konformní a demokraticky legitimní.
5. 51. Parlament není místem pouhé výměny partikulárních a často protichůdných názorů a zájmů různých společenských skupin, ale institucí, ve které se rodí a utváří obecný zájem celé politické společnosti. Poslanci a senátoři nejsou rukojmí svých voličů a jejich konkrétních zájmů, cílů či předsudků. Jejich společným úkolem je naopak nalezení a prosazení obecného zájmu politické společnosti, a to ve všech oblastech života včetně hospodářských a sociálních práv. V tom ostatně spočívá smysl a podstata reprezentativní demokracie, která je založena na svobodných a férových volbách a politickém i stranickém pluralismu. Parlament jako její klíčová instituce proto musí i ve své vnitřní organizaci a procedurách vycházet z principů stanovených Ústavou, a to konkrétně z principu volného mandátu zaručujícího svobodu a nezávislost členů Parlamentu (čl. 26 Ústavy), dále z jejich vzájemné rovnosti jako reprezentantů lidu, svobody parlamentního projevu (čl. 27 odst. 2 Ústavy) a svobody parlamentní rozpravy obecně (nález sp. zn. Pl. ÚS 55/10, bod 66). V úzké souvislosti s tím také Ústavní soud označil za základní princip parlamentního rozhodování i princip pluralismu a svobodné soutěže politických stran a politických sil [čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny; srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 56, sp. zn. Pl. ÚS 55/10, bod 67, sp. zn. Pl. ÚS 7/22, bod 70, a sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 77]. Neméně důležitý je ovšem i princip ochrany menšin (čl. 6 věta druhá Ústavy), který se projevuje především v ochraně práv parlamentní menšiny, za kterou se považuje především parlamentní opozice (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ze dne 30. 6. 2015, bod 124).
6. 52. Parlament rozhoduje většinově na základě otevřené rozpravy. Úroveň této rozpravy může být různá a úzce souvisí s obecnou kulturní vyspělostí společnosti včetně síly jejích demokratických tradic a hodnot, ale Parlament rozhodně není pouhou „žvanírnou“. Parlamentní rozprava předpokládá princip svobodné soutěže politických stran a politických sil, který je úhelným kamenem moderní reprezentativní demokracie, zaručeným čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny. V takové soutěži si mohou z rozmanitých názorů, hledisek a zájmů vybírat svobodně a nezávisle nejen voliči, ale i jejich zástupci v Parlamentu. Právě v tomto kontextu je třeba posuzovat i výše zmiňovanou svobodu členů Parlamentu prezentovat názory a stanoviska na parlamentní půdě jako důležité právo, které však není neomezitelné ani samoúčelné, jak ostatně Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/23 (bod 79). Pokud jde o omezení tohoto práva v rámci legislativního procesu, je přitom podstatné, v jaké fázi procesu k omezení došlo a zda tato omezení mohla být (či byla) zhojena v jeho jiné fázi (nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12).
7. 53. Zákony jsou v demokratickém právním státě legitimní, pokud jsou výsledkem veřejného projednávání, otevřené diskuze zajišťující názorovou pluralitu a většinového rozhodování. Na parlamentní půdě se princip svobodné soutěže politických stran a politických sil poměřuje mimo jiné i rovnováhou mezi legitimními zájmy vládnoucí většiny a parlamentní menšiny či opozice (nález sp. zn. Pl. ÚS 55/10, bod 76). Zatímco vládní většině nesmí být znemožněno samo vládnutí, menšina nesmí být v legislativním procesu zcela umlčena nebo přehlížena. S touto rovnováhou úzce souvisí praxe parlamentních obstrukcí, které jsou jedním z prostředků politické soutěže. Parlamentní opozice může k dosažení vlastních politických cílů oddalovat či blokovat rozhodnutí přijímané většinou, zneužívání tohoto práva však nemá vést k oslabení či znemožnění efektivního výkonu moci vládnoucí většinou. Smyslem zákonodárného procesu je totiž projednání a schválení (či zamítnutí) návrhu zákona, nikoliv oddalování jeho přijetí a obstrukce vedoucí k paralýze legislativní činnosti (nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 57). Ústavní soud proto neposkytuje politické menšině ochranu tam, kde svých práv podle jednacího řádu využívá k jinému účelu, než pro který do něj byla zakotvena (nález sp. zn. Pl. ÚS 41/23, bod 177).
8. 54. Judikatura Ústavního soudu dále vychází ze zásadního přesvědčení, že ústavně vadný legislativní proces nemůže vést k ústavně konformnímu legislativnímu aktu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/23, bod 78). Vady v legislativním procesu však mohou založit protiústavnost posuzovaného zákona pouze tehdy, odporují-li normě plynoucí z ústavního pořádku. Ústavní soud proto opakovaně zdůrazňoval, že nemůže přezkoumávat četná procedurální pochybení obou sněmoven a jejich řídících orgánů, která nemají dopad na posouzení materiální ústavnosti právního řádu. Musí jít o „přímé a podstatné porušení“ pravidel legislativního procesu, které zároveň „dosahuje ústavněprávní dimenze“. Ústavní soud totiž není ochráncem pouhé zákonnosti parlamentní procedury [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/22 ze dne 15. 5. 2024 (208/2024 Sb.), bod 87]. Také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/21 ze dne 22. 6. 2021 (N 121/106 SbNU 312; 301/2021 Sb.), bod 45, Ústavní soud zdůrazňuje, že „se drží zásady zdrženlivosti a ruší právní úpravu výjimečně, nebyla-li v rámci zákonodárného procesu dodržena jeho esenciální pravidla a pochybení dosahuje ústavněprávních rozměrů“. Tyto závěry jsou již shrnuty i v nedávných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 41/23 (bod 81) a sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (bod 41).
9. 55. Ústavní soud tedy uzavírá, že jen taková vada zákonodárného procesu, která dosahuje protiústavní úrovně, může být důvodem ke zrušení zákona přijatého v tomto procesu. Posouzení takové úrovně si vyžaduje vytvoření jasné typologie podobně, jak učinil například Ústavní soud Slovenské republiky ve svých nedávných nálezech sp. zn. PL. ÚS 18/2022 (body 26–29) a PL. ÚS 3/2024 (bod 246). Podle této typologie, přejaté i Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (bod 42), je vada legislativního procesu protiústavní, jestliže:
   1. 1. odporuje přímo normě výslovně zakotvené v ústavním pořádku;
   2. 2. porušuje jednací řád Poslanecké sněmovny či Senátu a současně v důsledku této vady došlo k zasažení některé z ústavních norem nebo principů; a zároveň protichůdné ústavní normy nebo principy nepřevažují v daném případě nad ústavní normou nebo principem, který byl zasažen; nebo
   3. 3. jednací řád Poslanecké sněmovny či Senátu byl sice formálně dodržen, ale přesto postupem Parlamentu dojde k zvlášť hrubému narušení některé ústavní normy nebo principu; a zároveň protichůdné ústavní normy nebo principy nepřevažují v daném případě nad ústavní normou nebo principem, který byl zasažen.

1. 56. Podle takto vypracované typologie posuzuje Ústavní soud nejpřísněji rozpor s normou, která je přímo zakotvena v ústavním pořádku, a méně přísně posuzuje porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny či Senátu, zatímco třetí popsaná situace může vést k zásahu Ústavního soudu jen výjimečně (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 43).
2. 57. Pokud jde o druhou z variant uvedených v bodě 55, která se týká nyní posuzovaného případu, porušení jednacího řádu může vést i k porušení ústavnosti zejména ve třech typových situacích:
   1. 1. porušení pravidel stavu legislativní nouze [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 55/10 a Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)];
   2. 2. schválení tzv. přílepku (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 77/06 a Pl. ÚS 41/23) a
   3. 3. omezení parlamentní debaty sloučením rozpravy k nesouvisejícím návrhům zákonů (nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12, v němž ale nedošlo ke zrušení zákona z tohoto důvodu) nebo ukončením rozpravy za situace, kdy jsou do ní ještě přihlášeni řečníci [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 26/16 ze dne 12. 12. 2017 (N 227/87 SbNU 597; 8/2018 Sb.), Pl. ÚS 87/20 ze dne 18. 5. 2021 (N 97/106 SbNU 84; 232/2021 Sb.), Pl. ÚS 7/22, Pl. ÚS 30/23, Pl. ÚS 41/23 a Pl. ÚS 47/23, v nichž ale rovněž nedošlo ke zrušení zákona z tohoto důvodu].

1. 58. Ústavní soud dále připomíná, že i pokud u vady legislativního procesu spočívající v porušení jednacího řádu došlo v důsledku této vady současně k zasažení některé z ústavních norem nebo principů, je nutné zvážit, zda zároveň protichůdné ústavní normy či principy nepřevažují v daném případě nad zasaženou ústavní normou. Takto v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/14, bod 166 [srov. též nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/21 ze dne 7. 12. 2021 (N 215/109 SbNU 318; 4/2022 Sb.), bod 88, a sp. zn. Pl. ÚS 7/22, bod 117]. Ústavní soud sice shledal vadu legislativního procesu, avšak současně zvažoval, zda by případná derogace napadeného zákona nebyla v rozporu s hodnotami materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti (čl. 1 odst. 1, čl. 83 Ústavy), přičemž dospěl k závěru, že ochrana uvedených hodnot v posuzovaném případě převažuje nad zájmem na derogaci napadeného zákona.

VI. b) Přezkum ústavnosti omezení debaty v prvním, druhém i třetím čtení

1. 59. Ústavní soud po stručném shrnutí a vymezení obecných východisek přezkumu legislativního procesu a jeho vad přistoupil k posouzení důvodnosti námitek předložených navrhovatelkou.
2. 60. Navrhovatelka předně namítá, že při projednávání návrhu zákona č. 417/2024 Sb. došlo omezením debaty a pevným zařazením hlasování o návrhu zákona v prvním, druhém i třetím čtení k opakovanému porušení § 66 odst. 1 jednacího řádu, jež podle navrhovatelky zakládá „nezhojitelnou protiústavnost“.
3. 61. Ústavní soud se již v minulosti opakovaně zabýval porušením jednacího řádu spočívajícím v ukončení rozpravy dříve, než promluvili všichni přihlášení řečníci. V souladu se shora vymezenými obecnými východisky přezkumu ústavnosti legislativního procesu Ústavní soud nejprve posuzuje možné porušení jednacího řádu a následně zkoumá, zda případné vady mohou mít ústavněprávní dimenzi (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 113).
4. 62. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (bod 76) Ústavní soud uvedl, že ukončení rozpravy dříve, než promluvili všichni přihlášení řečníci, odporuje § 66 odst. 1 jednacího řádu. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v předchozích nálezech, v nichž se tímto způsobem ukončení rozpravy zabýval (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 26/16, Pl. ÚS 87/20, Pl. ÚS 7/22, Pl. ÚS 30/23 a Pl. ÚS 41/23). Lze též doplnit, že porušení § 66 odst. 1 jednacího řádu nelze odůvodnit ani postupem podle usnesení Poslanecké sněmovny č. 248 z 9. schůze 26. 2. 1997, kterým na základě § 1 odst. 2 jednacího řádu Poslanecká sněmovna upravuje své vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání. Podle jeho čl. 1 se Poslanecká sněmovna může usnést, že v určitém čase nebude hlasováno a hlasování o podaných návrzích proběhne ve stanovenou dobu. Jak ale Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/23 (bod 175), je zjevné, že tímto autonomním usnesením Poslanecké sněmovny nelze činit výjimky z jasného a jednoznačného ustanovení § 66 odst. 1 jednacího řádu („Předsedající rozpravu ukončí, nejsou-li do rozpravy přihlášeni další řečníci.“).
5. 63. Ústavní soud se proto musel následně zabývat tím, zda k nezákonnému ukončení parlamentní rozpravy (fakticky) došlo a zda případným nezákonným ukončením byly porušeny ústavní normy (principy), resp. zda zároveň protichůdné ústavní normy či principy nepřevažují v daném případě nad ústavní normou, která je zasažena.
6. 64. Ústavní soud ze stenozáznamů a videozáznamů jednání Poslanecké sněmovny ověřil, že předsedající opakovaně ukončili rozpravu o návrhu zákona č. 417/2024 Sb., ačkoliv do ní byli přihlášeni další řečníci. Obecná rozprava v rámci prvního čtení byla na základě přijatého návrhu poslance M. Bendy ukončena 30. 5. 2024 v 18:04 (srov. 16. hlasování a navazující 19. hlasování na 104. schůzi Poslanecké sněmovny), byť do ní bylo přihlášeno ještě 20 poslanců. Obdobně skončila obecná rozprava ve druhém čtení, zahájeném 2. 10. 2024, a to 4. 10. 2024 v 11:46, ačkoliv do ní bylo přihlášeno 24 poslanců (srov. hlasování č. 6 na 113. schůzi Poslanecké sněmovny, jímž byl přijat návrh poslance M. Bendy o hlasování o podaných návrzích ve stanovenou dobu a navazující hlasování č. 7, jímž byl přijat návrh o ukončení obecné rozpravy ve druhém čtení). Třetí čtení, probíhající ve dnech 30. 10. 2024, 1. 11. 2024, 6. 11. 2024 a 8. 11. 2024, bylo na základě návrhu poslance J. Jakoba na stanovení pevného času hlasování, a tedy ukončení projednávání návrhu napadeného zákona, ukončeno 8. 11. 2024 ve 12:01 (srov. hlasování č. 13 a navazující hlasování č. 14 na 117. schůzi Poslanecké sněmovny). V okamžiku ukončení rozpravy ve třetím čtení do ní bylo přihlášeno 58 poslanců.
7. 65. Ukončením rozpravy v situaci, kdy do ní bylo v prvním čtení přihlášeno ještě 20 poslanců, ve druhém čtení 24 poslanců a ve třetím dokonce 58 poslanců, tak byl porušen § 66 odst. 1 jednacího řádu. Ústavní soud připomíná, že Parlament České republiky v § 66 odst. 1 jednacího řádu jasně stanovil, že předsedající rozpravu ukončí, nejsou-li do ní přihlášeni další řečníci. Na rozdíl od jiných zemí (např. Německo, Rakousko, Polsko či Slovensko) tak jednací řád Poslanecké sněmovny neupravuje institut ukončení rozpravy hlasováním ani možnost stanovit předem délku rozpravy.
8. 66. Ústavní soud neshledal žádný důvod k odchýlení se od závěrů předchozí judikatury, z níž vyplývá, že porušení § 66 odst. 1 jednacího řádu, dané přijetím shora uvedených procedurálních návrhů a následným ukončením rozpravy předsedajícím Poslanecké sněmovny, může zasahovat rovněž ústavní principy. Např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/23 (bod 170) Ústavní soud zdůraznil, že toto ustanovení je jednou z možných konkretizací svobody poslanců účastnit se parlamentní rozpravy a jejich rovnosti vyplývající z čl. 5 a 6 Ústavy a čl. 22 Listiny. Tento závěr Ústavní soud zopakoval rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (body 78–80).
9. 67. Zbývá posoudit, zda protichůdné ústavní normy nebo principy nepřevažují v daném případě nad ústavní normou nebo principem, který byl zasažen. Protichůdným ústavním principem, který je třeba vzít do úvahy, je princip politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním (čl. 6 Ústavy).
10. 68. Při hodnocení kolize shora uvedených ústavních principů Ústavní soud vycházel z následujících tezí. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/23 Ústavní soud uvedl (bod 118), že porušení jednacího řádu může mít ústavněprávní rozměr za předpokladu, není-li v jeho důsledku umožněno parlamentní menšině se k obsahu návrhu zákona kvalifikovaně vyjádřit. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/23 Ústavní soud doplnil (bod 174), že legitimním cílem omezení rozpravy je ochrana principu politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním (čl. 6 Ústavy). Použitý prostředek je přiměřený tehdy, pokud by bez jeho nasazení Poslanecká sněmovna nebyla kvůli obstrukci schopna daný návrh schválit, i když pro něj měla potřebnou většinu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23 Ústavní soud posoudil kolizi dotčených ústavních principů s využitím testu proporcionality, přičemž zhodnotil, že přijetí procedurálního návrhu o pevném času hlasování a následné ukončení rozpravy představuje vhodný a potřebný prostředek prosazení ústavního principu politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním (body 83–90). Ve třetím kroku tohoto testu, tj. v rámci posouzení přiměřenosti daného opatření a zodpovězení otázky, zda zasáhl do samotné podstaty dotčených ústavních principů rovnosti členů Parlamentu jako reprezentantů lidu a jejich oprávnění účastnit se sněmovní rozpravy, Ústavní soud zdůraznil (bod 94), že „podstatné […] je, zda v parlamentní rozpravě proběhla otevřená diskuse mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových, reprezentujících tyto názorové skupiny“.
11. 69. Ústavní soud v prvé řadě po seznámení se s obsahem stenozáznamů a videozáznamů jednání Poslanecké sněmovny uvádí, že návrh zákona byl na plénu Poslanecké sněmovny projednáván v prvním čtení dne 28. 5. 2024 od 13:00 do 23:00, dne 29. 5. 2024 od 9:00 do 23:00, dne 30. 5. od 9:00 do 18:16. Ve druhém čtení pak dne 2. 10. 2024 od 9:00 do 21:58, dne 3. 10. 2024 od 9:00 do 20:31 a dne 4. 10. 2024 od 9:00 do 12:36. Třetí čtení proběhlo dne 30. 10. 2024 od 12:00 do 15:34, dne 1. 11. 2024 od 9:00 do 13:50, dne 6. 11. 2024 od 9:00 do 14:01 a dne 8. 11. 2024 od 9:00 do 12:55. Dobu projednávání návrhu nyní posuzovaného zákona nelze považovat za excesivně krátkou. Od podání vládního návrhu zákona do jeho přijetí Poslaneckou sněmovnou uplynulo šest měsíců a návrh zákona byl na plénu projednáván 10 jednacích dnů, celkem téměř 79 hodin. Jak vyplývá z vyjádření Poslanecké sněmovny, v průběhu projednávání návrhu zákona vystoupili opoziční poslanci zhruba 600krát. Ústavní soud má s ohledem na takto zjištěné okolnosti projednávání napadeného zákona za to, že opoziční poslanci měli dostatek času se k předmětu zákona vyjádřit, a navrhovatelce tak nelze přisvědčit v tom, že by parlamentní menšině nebylo vládní většinou umožněno se vůči návrhu zákona vymezit.
12. 70. Ústavní soud současně nepřehlédl – navzdory názoru navrhovatelky, že debata v Poslanecké sněmovně probíhala věcně a kultivovaně – že projednávání návrhu posuzovaného zákona provázely rovněž obstrukce ze strany opozice. V průběhu jednání dne 2. 10. 2024 např. poslanec A. Babiš prohlásil: „Prosím vás, pan premiér řekl, že obstrukce jsou projevem svobody a demokracie, takže pro všechny provládní novináře hlásím, že Alenka mě pověřila obstruovat, obstruovat, takže budu mluvit dlouho, dlouho. A proč obstruujeme? […] Proč obstruujeme? Zjednodušeně řečeno, my chceme zabránit dalšímu okradení důchodců, protože to není žádná reforma.“ V dalším průběhu vystoupení pak A. Babiš uvedl: „Takže vrátím se k tomu svému projevu. Jen aby tady občané věděli, že obstruuju – abyste věděli, obstruuju, mluvím dlouho. Jak dlouho mluvím? Za chvilku (to) budou dvě hodiny. Obstruuju proto, aby neokradli naše důchodce.“ Vystoupení A. Babiše trvalo celkově 2 hodiny 51 minut, přičemž jeho značná část zjevně nesouvisela s předmětem nyní posuzovaného zákona. Odkázat lze rovněž na vyjádření poslance H. Langa, který téhož jednacího dne prohlásil: „My tady jednoznačně říkáme, že je to určitá forma obstrukce tohoto tisku, ale není to takováto obstrukce, že bych si tady otevřel, já nevím, Tichý dům a začal tady předčítat od úvodu do závěru. Budu se snažit zopakovat některé argumenty, které tady už za těch 10 nebo 11 hodin několikrát zazněly.“ Vystoupení poslance H. Langa trvalo 1 hodinu 7 minut.
13. 71. Ústavní soud proto považuje za příhodné odkázat na závěry vyjádřené již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/23, v němž uvedl (bod 124), že deklarovala-li opozice prostřednictvím svých představitelů, že účelem vystoupení je přijetí návrhu zákona obstruovat, nelze následně tvrdit, že parlamentní opozici bylo odepřeno právo se k návrhu zákona vyjádřit z důvodu nedostatku času, když čas, který k tomu dostala, využívala rovněž k obstrukcím, tj. k něčemu jinému než věcnému projednání návrhu zákona. Ústavní soud tedy shodně jako v předchozích podobných případech konstatuje, že průběh legislativního procesu jako celek nevedl k omezení práv parlamentní opozice spočívajících v možnosti účastnit se zákonodárné procedury jako její plnohodnotný účastník. Z ústavního pohledu nebyli představitelé opozice zbaveni možnosti reálně se seznámit s návrhem zákona a vyjádřit k němu své stanovisko (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 87/20, bod 93).
14. 72. Ústavní soud opakuje, že ukončením rozpravy v situaci, kdy ještě byli do rozpravy přihlášeni další poslanci, byl porušen § 66 odst. 1 jednacího řádu, podle něhož předsedající rozpravu ukončí, nejsou-li do ní přihlášeni další řečníci. Spolu s porušením § 66 odst. 1 jednacího řádu došlo i k zasažení ústavních principů rovnosti členů Parlamentu jako reprezentantů lidu a jejich práva účastnit se sněmovní rozpravy. S odkazem na již zmiňovaný test proporcionality provedený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23 však Ústavní soud uvádí, že použitý prostředek, tj. přijetí procedurálních návrhů o pevném času hlasování a následné ukončení rozpravy, byl nejen způsobilý dosáhnout sledovaného cíle, tj. ochrany protichůdného ústavního principu politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním (čl. 6 Ústavy), ale rovněž reagoval na obstrukční chování opozice (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 83). Ve shodě s citovaným nálezem má Ústavní soud dále za to, že takto použitý prostředek byl minimálním zásahem do ústavních principů rovnosti členů Parlamentu jako reprezentantů lidu a jejich oprávnění účastnit se sněmovní rozpravy, neboť jednací řád nenabízí jiný mírnější, a přitom obdobně účinný prostředek, jímž by bylo možné dosáhnout sledovaného cíle, tj. prosazení politické vůle většiny (srov. tamtéž, body 88 a 89). Vzhledem k široké možnosti opozice vyjádřit se k návrhu zákona považuje Ústavní soud zásah shora uvedených ústavních principů chránících zejména příslušníky parlamentní menšiny rovněž za přiměřený. Postup Poslanecké sněmovny v této věci byl tedy v souladu s Ústavou.
15. 73. Ústavní soud uzavřel, že projednávání nyní posuzovaného zákona navzdory zkrácení rozpravy v prvním, druhém i třetím čtení dostatečně vyvažuje práva parlamentní většiny a menšiny. Stručně řečeno, většina má právo vládnout a menšina musí mít reálnou možnost vyjádřit svůj názor, což bylo ve věci předložené navrhovatelkou naplněno.