Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí změn a doplňků „Přílohy A - Ustanovení o nebezpečných látkách a předmětech" a „Přílohy B - Ustanovení o dopravních prostředcích a o přepravě Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě" nebezpečných věcí (ADR), přijaté v Ženevě dne 30. září 1957, vyhlášené pod č. 64/1987 Sb.

3201 (1) Kromě zkoušek předepsaných v bodech 2215, 2216 a 2217 je třeba ještě provést kontrolu možnosti napadení vnitřní stěny nádoby mezikrystalickou korozí při použití slitiny hliníku obsahující měď, nebo slitiny hliníku obsahující hořčík a mangan, činí-li obsah hořčíku více než 3,5 % nebo obsah manganu méně než 0,5 %.

(2) Zkoušku slitin hliníku s mědí musí provádět výrobce při schvalování nové slitiny příslušným orgánem; tato zkouška se musí opakovat během výroby při každé tavbě slitiny.

(3) Zkoušku slitin hliníku s hořčíkem musí provádět výrobce při schvalování nové slitiny a výrobního postupu příslušným orgánem. Zkouška se musí opakovat v případě změny ve složení slitiny nebo výrobního postupu.

(4) a) Příprava slitin hliníku s mědí

1. Před korozní zkouškou slitiny hliníku s mědí se musí zkušební vzorky očistit od mastnot vhodným rozpouštědlem a pak osušit.
2. b) Příprava slitin hliníku s hořčíkem
   1. Před korozní zkouškou slitiny hliníku s hořčíkem se musí zkušební vzorky zahřívat 7 dnů při 100 °C a pak očistit od mastnot vhodným rozpouštědlem a osušit.

1. c) Provedení zkoušky
   1. Vnitřní stěna zkušebního vzorku o ploše 1000 mm² (33,3 mm X 30 mm) materiálu obsahujícího měď se vystaví účinku 1000 ml vodného roztoku 3 % NaCl a 0,5 % HCl po 24 hodin při teplotě okolí.

1. d) Vyhodnocení zkoušky
   1. Po omytí a osušení zkušebního vzorku se zkoumá jeho 20 mm dlouhý úsek mikroskopicky při 100 až 500 násobném zvětšení, nejlépe po elektrolytickém vyleštění.
   2. Hloubka napadení nesmí překročit druhou vrstvu zrn od povrchu zkoušeného na korozi; je-li napadena celá první vrstva, smí být v zásadě druhá vrstva napadena jen z části.
   3. U profilových vzorků se musí zkoušky provádět v pravém úhlu vzhledem k povrchu.
   4. Ukáže-li se po elektrolytickém leštění nutnost obnažit styčné plochy zrn pro další zkoušku, musí se tento postup provést metodou povolenou příslušným orgánem.

1. III. Ochrana vnitřního povrchu
   1. 3202 Uznají-li to příslušné zkušebny za nutné, musí být vnitřní povrch nádob ze slitin hliníku pokryt vhodnou protikorozní ochranou.
   2. 3203-3249

1. B. Předpisy o materiálech a konstrukci nádob určených k přepravě hluboce zchlazených zkapalněných plynů třídy 2

   3250 (1) Nádoby musí být vyrobeny z oceli, hliníku, slitin hliníku, z mědi nebo slitin mědi, např. mosazi. Měď nebo slitiny mědí jsou však připuštěny jen pro ty plyny, které neobsahují acetylen. Ethylen však smí obsahovat nejvýše 0,005 % acetylenu.

   (2) Smějí se používat jen takové konstrukční materiály, které jsou vhodné pro nejnižší provozní teplotu nádob a jejich příslušenství.

   1. 3251 K výrobě nádob se smějí používat tyto konstrukční materiály:
      1. a) oceli, které nejsou náchylné ke křehkému lomu při nejnižší provozní teplotě (viz bod 3265). Použitelné jsou:
         1. 1. nelegované jemnozrnné oceli až do teploty -60 °C;
         2. 2. legované niklové oceli (s obsahem od 0,5 % do 9 % niklu) až do teploty -196 °C podle obsahu niklu;
         3. 3. austenitické chrom-niklové oceli až do teploty - 270 °C;
      1. b) hliník s obsahem nejméně 99,5 % Al nebo slitiny hliníku (viz bod 3266);
      2. c) odkysličená měď s obsahem nejméně 99,9 % mědi nebo slitiny mědi s obsahem mědi nad 56 % (viz bod 3267).

   3252 (1) Nádoby smějí být jen bezešvé nebo svařované.

   (2) Nádoby podle bodu 2206 z austenitické oceli, mědi či slitin mědi smějí být též natvrdo spájené.

   1. 3253 Součásti příslušenství smějí být upevněny na nádoby přišroubováním nebo takto:
      1. a) u nádob z oceli, hliníku nebo slitin hliníku svařením;
      2. b) u nádob z austenitické oceli, mědi nebo slitin mědi svařením nebo pájením natvrdo.
   1. 3254 Konstrukce nádob a způsob jejich upevnění na vozidlo, na podvozek nebo do kontejnerového rámu musí být takové, aby bezpečně zamezily ochlazení nosných konstrukčních částí, které by mohlo způsobit jejich zkřehnutí. Upevňovací prvky musí být samy konstruovány tak, aby si zachovaly potřebné mechanické vlastnosti, i když nádoba dosáhne své nejnižší provozní teploty.
   2. 3255 - 3264
   3. 1. Materiály a nádoby
      1. a) Nádoby z oceli
         1. 3265 Konstrukční materiály používané pro výrobu nádob a svařované spoje musí vyhovovat při svých nejnižších provozních teplotách přinejmenším dále uvedeným podmínkám vrubové houževnatosti.

            Zkoušky se přitom mohou provádět buď se zkušebními vzorky s vrubem tvaru U nebo s vrubem tvaru V.

            Materiál	Vrubová houževnatosta) plechů a svařovaných spojů při nejnižší provozní teplotě
            	J/cm2 b)	J/cm2 c)
            nelegovaná ocel, uklidněná	34, 3	27,4
            feritická ocel, legovaná, Ni < 5 %	34, 3	21,6
            feritická ocel, legovaná, 5 % ≤ Ni ≤ 9 %	44, 1	34, 3
            austenitická Cr-Ni ocel	39, 2	31,4

         2. a) Hodnoty vrubové houževnatosti stanovené s různými zkušebními vzorky nejsou mezi sebou srovnatelné. Viz též body 3275 až 3277.
         3. b) Hodnoty se vztahují na zkušební vzorky s vrubem ve tvaru U, jak je znázorněno na obrázku dole.
         4. c) Hodnoty se vztahují na zkušební vzorky s vrubem ve tvaru V podle ISO R/148.
         

         U austenitických ocelí se musí zkoušet jen svařený spoj na vrubovou houževnatost. Při provozních teplotách pod -196 °C se neprovádí zkouška vrubové houževnatosti při nejnižší provozní teplotě, ale při teplotě -196 °C.

      1. b) Nádoby z hliníku nebo slitin hliníku
         1. 3266 Svařované spoje nádob musí vyhovět při teplotě okolí z hlediska koeficientu ohýbatelnosti těmto podmínkám:

            Tloušťka plechu e v mm	Koeficient ohýbatelnosti ka) pro svařovaný spoj
            	kořen v pásnu tlaku	kořen v pásmu tahu
            ≤ 12	≥ 15	≥ 12
            > 12 až 20	≥ 12	≥ 10
            > 20	≥ 9	≥ 8

         2. a) Viz bod 3285
      1. c) Nádoby z mědi nebo ze slitin mědi
         1. 3267 Zkoušky k prokázání dostatečné vrubové houževnatosti není třeba provádět.
         2. 3268-3274
   1. 2. Zkoušky
      1. a) Zkoušky vrubové houževnatosti
         1. 3275 Hodnoty vrubové houževnatosti uvedené v bodu 3265 se vztahují na zkušební vzorky rozměrů 10 x 10 mm s vrubem tvaru U nebo tvaru V.
         2. POZNÁMKA 1: O tvaru zkušebních vzorků viz poznámky a) a c) bodu 3265 (tabulka).
         3. POZNÁMKA 2: U plechů tloušťky méně než 10 mm, ale nejméně 5 mm, se použije zkušebních vzorků o příčném průřezu 10 x e mm, kde “e“ je tloušťka plechu. Tyto zkoušky vrubové houževnatosti vykazují všeobecně vyšší hodnoty než zkoušky na normálních zkušebních vzorcích.
         4. POZNÁMKA 3: U plechů o tloušťce menší než 5 mm a jejich svarových spojů se neprovádí žádná zkouška vrubové houževnatosti.

         3276 (1) Při zkouškách plechů se stanoví vrubová houževnatost na třech zkušebních vzorcích. Zkušební vzorky se odebírají ve směru kolmém ke směru válcování u zkušebních vzorků s vrubem ve tvaru U a ve směru válcování u zkušebních vzorků s vrubem ve tvaru V.

         (2) Při zkoušce svarových housenek se odebírají zkušební vzorky takto:

         e ≤ 10 mm

         1. - 3 zkušební vzorky ze středu svarové housenky;
         2. - 3 zkušební vzorky z pásma deformace způsobené svarem (vrub musí být zcela mimo tavnou oblast, avšak co nejblíže k ní).
            

         tj. celkem 6 zkušebních vzorků

         Střed svarové housenky

         Pásmo deformace

         1. Zkušební vzorky musí být opracovány tak, aby měly co největší tloušťku.
         10 mm < e ≤ 20mm

         1. - 3 zkušební vzorky ze středu svarové housenky,
         2. - 3 zkušební vzorky z pásma deformace,
            

            Střed svarové housenky

            

            Pásmo deformace

         1. t.j celkem 6 zkušebních vzorků
         e > 20 mm

         1. 2 sady po 3 zkušebních vzorcích (1 sada na horní straně, 1 sada na spodní straně) v každém z dále uvedených míst:
            

            Střed svarové housenky

            

            Pásmo deformace

         1. tj. celkem 12 zkušebních vzorků.

         3277 (1) U plechů musí průměr ze tří zkoušek vyhovět nejmenším hodnotám uvedeným v bodu 3265, přičemž žádná z jednotlivých hodnot nesmí být nižší o více než 30 % než uvedená nejnižší hodnota.

         (2) U svarů musí průměrné hodnoty ze zkoušek tří zkušebních vzorků odebraných na různých místech ve středu svarové housenky a v pásmu deformace odpovídat udaným nejnižším hodnotám. Žádná z hodnot nesmí být nižší o více než 30 % než uvedená nejnižší hodnota.

         1. 3278 - 3284
      1. b) Určení koeficientu ohýbabelnosti

         3285 (1) Koeficient ohýbatelnosti uvedený v bodu 3266 je definován takto:

         kde e = tloušťka plechu v mm,

         1. r = střední poloměr zakřivení zkušebního vzorku v mm při vzniku první trhliny v pásmu tahu

         (2) Koeficient ohýbatelnosti se určuje pro spoj. Šířka zkušebního vzorku se rovná 3e.

         (3) Na spoji se provedou čtyři zkoušky, dvě s kořenem svaru v pásmu tlaku (obr. 1) a dvě s kořenem v pásmu tahu (obr. 2), všechny získané hodnoty musí vyhovovat požadovaným minimálním hodnotám bodu 3266.

         

         Obr. 1

         

         0br. 2

         1. 3286 - 3290

1. C. Ustanovení o zkouškách nádobek s plyny pod tlakem (tzv. aerosolů) a nádobek, malých, obsahujících plyny (tzv. kartuší) třídy 2 číslice 5
   1. 1. Tlakové zkoušky a zkoušky na roztržení vzoru nádob
      1. 3291 Hydraulické zkoušky se provedou na nejméně 5 prázdných nádobách každého konstrukčního typu nádoby:
         1. a) až do předepsaného zkušebního tlaku, přičemž nesmí nastat únik obsahu ani se nesmí projevit viditelná trvalá deformace;
         2. b) až do okamžiku, kdy se objeví unikání obsahu nebo dojde k roztržení, přičemž nejprve musí dojít k deformaci případného konkávního dna, a nádoba se nesmí stát netěsnou ani se nesmí roztrhnout, dokud nebylo dosaženo tlaku rovnajícího se nejméně 1,2 násobku zkušebního tlaku.

         Požadavky tohoto bodu se považují za splněné, jestliže odpovídají této evropské normě:

         1. EN 417: 1992 pro 2037 nádoby malé, obsahující plyn (tzv. kartuše) číslice 5 obsahující 1965 plynný uhlovodík, směs, zkapalněnou, j.n.
   1. 2. Zkoušky těsnosti u všech nádob

   3292 (1) Při zkoušce nádobek na plyny pod tlakem (aerosolů) a nádobek malých, obsahujících plyny (kartuší) číslice 5 v horké vodní lázni se teplota lázně a doba trvání zkoušky stanoví tak, aby vnitřní tlak každé nádoby dosáhl nejméně 90 % vnitřního tlaku, kterého by bylo dosaženo při 55 °C.

   1. Je-li však obsah citlivý na teplo nebo jsou-li nádoby z plastu měknoucího při této teplotě zkoušky, musí být teplota lázně 20 °C až 30 °C, ale kromě toho jedna ze 2000 nádobek musí být zkoušena při teplotě uvedené v předchozím odstavci.

   (2) Nesmí dojít k žádnému úniku obsahu ani k trvalé deformaci nádoby. Ustanovení o trvalé deformaci se nevztahuje na nádoby z plastu, který měkne.

   (3) Požadavky tohoto bodu se považují za splněné, jestliže odpovídají této evropské normě:

   1. EN 417:1992 pro 2037 nádoby malé, obsahující plyn (tzv. kartuše) číslice 5 obsahující 1965 plynný uhlovodík, směs, zkapalněnou, j.n.
   1. 3293-3299

DODATEK A.3

1. A. Zkoušky hořlavých kapalin tříd 3, 6.1 a 8

   Zkouška pro stanovení bodu vzplanutí

   3300 (1) Bod vzplanutí se určuje některým z těchto přístrojů:

   1. a) Abel
   2. b) Abel-Pensky
   3. c) Tag
   4. d) Pensky-Martens,
   5. e) přístroj podle ISO 3679:1983 nebo ISO 3680:1983

   (2) Pro stanovení bodu vzplanutí nátěrových hmot, lepidel a podobných viskózních výrobků obsahujících ředidla smí být použito jen přístrojů a zkušebních metod, které jsou vhodné ke stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin, podle těchto norem:

   1. a) mezinárodní norma ISO 3679:1983;
   2. b) mezinárodní norma ISO 3680:1983;
   3. c) mezinárodní norma ISO 1523:1983;
   4. d) německá norma DIN 53213:1978, část 1.

   3301 (1) Postup zkoušky musí být buď podle rovnovážné metody nebo podle nerovnovážné metody:

   (2) Pro postup podle rovnovážné metody, viz:

   1. a) mezinárodní norma ISO 1516:1981;
   2. b) mezinárodní norma ISO 3680:1983;
   3. c) mezinárodní norma ISO 1523:1983;
   4. d) mezinárodní norma ISO 3679:1983.

   (3) Postup podle rovnovážné metody musí být:

   1. a) pro přístroj Abel, viz:

      (i) Britská norma BS 2000 Část 170:1995;

      (ii) Francouzská norma NF M07-011:1988;

      (iii) Francouzská norma NF T66-009:1969.

   1. b) pro přístroj Abel-Pensky, viz:

      (i) Německá norma DIN 51755, Část 1:1974; (pro teploty od 5 °C do 65 °C)

      (ii) Německá norma DIN 51755, Část 2:1978; (pro teploty nižší než 5 °C)

      (iii) Francouzská norma NF M07-036:1984.

   1. c) pro přístroj Tag, viz Americká norma ASTM D 56:1993;
   2. d) pro přístroj Pensky-Martens, viz:

      (i) Mezinárodní norma ISO 2719:1988;

      (ii) Evropská norma EN 22719 v každé z jejích národních verzí (např. BS 2000, část 404/EN 22719:1994);

      (iii) Americká norma ASTM D 93:1994;

      (iv) Institut of Petroleum Standard IP 34:1988.

   (4) Zkušební metody uvedené v odstavcích (2) a (3) smějí být použity pouze pro rozsahy bodu vzplanutí, které jsou stanoveny individuálními metodami. Možnost chemických reakcí mezi látkou a držákem vzorku se musí vzít v úvahu při volbě metody, která má být použita.

   (5) Pokud bod vzplanutí, stanovený nerovnovážnou metodou podle odstavce (3), dosáhne teploty 23 ± 2 °C nebo 61 ± 2 °C, musí být potvrzen pro každý teplotní rozsah rovnovážnou metodou podle odstavce (2).

   1. 3302 Je-li zařazení hořlavé kapaliny sporné, je směrodatná ta číslice, kterou navrhl odesilatel, jestliže se výsledek nové zkoušky pro stanovení bodu vzplanutí u dotyčné kapaliny neliší o více než 2 °C od mezních hodnot (23 °C, popř. 61 °C) uvedených v bodu 2301. Liší-li se výsledek o více než 2 ^oC, musí být provedena druhá kontrolní zkouška a nejnižší hodnota bodu vzplanutí zjištěná při kterékoli kontrolní zkoušce musí být považována za rozhodující.
      1. Zkouška pro zjištění obsahu peroxidu
   1. 3303 Zjištění obsahu peroxidu v kapalině se provede tímto postupem:

      Množství p (asi 5 g s přesností vážení na 0,01 g) kapaliny, která má být zkoumána, se vylije do Erlenmeyerovy baňky, přidá se 20 cm³ anhydridu kyseliny octové a asi 1 g tuhého práškového jodidu draselného a promíchá se. Po 10 minutách se kapalina ohřeje během 3 minut na cca 60 °C; nechá se chladnout 5 minut a přidá se 25 cm³ vody. Po půl hodině se uvolněný jód titruje desetinormálním roztokem sirnatanu sodného bez přidání indikátoru. Dokonalé odbarvení označuje konec reakce. 0značíme-li potřebný počet cm³ roztoku sirnatanu písnenem n, vypočítá se procentuální obsah peroxidu (počítáno na H₂O₂) v odebraném vzorku podle vzorce:

   Zkouška hořlavosti

   3304 (1) Tento postup slovží ke zjištění, zda látka ohřátá podle zkušebních podmínek a vystavená normalizovaným způsobem vnějšímu zdroji zapálení, vzplane a hoří.

   (2) Zásada postupu: kovové těleso s konkávní výdutí (výduť pro zkušební vzorek) se ohřeje na stanovenou teplotu. Určený objem zkoušené látky se vloží do výdutě a zaznamená se jeho schopnost zapálení po zavedení a následném znovu působením normalizovaného zdroje zapálení za stanovených podmínek.

   (3) Přístroj: Musí se použít přístroj pro zkoušku hořlavosti tvořeného tělesem z hliníkové slitiny nebo jiného antikorozivního kovu s vysokou tepelnou vodivostí. Těleso má konkávní výduť a vyvrtaný otvor pro vložení teploměru. Malý plynový hořák (injektor) společně s otočným raménkem je upevněn k tělesu. Rukojeť a přívod plynu do plynového hořáku mohou být upevněny v jakémkoli vhodném úhlu vzhledem k plynovému hořáku. Vhodný přístroj je uveden na obrázku 1 a základní rozměry jsou uvedeny v obrázcích 1 a 2.

   Požadované vybavení přístroje:

   1. a) Měrka pro kontrolu, že výška středu plynového hořáku nad povrchem zkušební výdutě je 2,2 mm (viz obrázek 1);
   2. b) Teploměr, skleněný rtuťový pro vodorovné uložení s citlivostí nejméně 1 mm/°C nebo jiný měřící přístroj s rovnocennou citlivostí dovolující odečítání po 0,5 °C. Při uložení v tělese přístroje musí být baňka teploměru obalena tepelně vodivou termoplastickou látkou;
   3. c) Zahřívací deska spojená s přístrojem pro řízení teploty. (Smějí se použít jiné typy přístrojů s vhodnými možnostmi řízení teploty pro zahřívání kovového tělesa zkušebního přístroje);
   4. d) Stopky nebo jiný vhodný časoměrný přístroj;
   5. e) Dávkovač schopný dodávky 2 ml s přesností ± 0,1 ml; a
   6. f) Zdroj paliva s butanem jako zkušebním plynem.

   (4) Výběr vzorku: Vzorek musí představovat zkoušenou látku a musí být dodán a udržován před zkouškou v těsně uzavřené nádobce. Vzhledem k možnosti ztráty těkavých složek musí být vzorek jen nepatrně upravován pro zajištění jeho homogenity. Po vyjmutí části látky pro zkoušku, nádobka se vzorkem musí být ihned těsně uzavřena, aby žádné těkavé složky látky neunikly z nádobky. Jestliže toto uzavření není zajištěno, musí být použit zcela nový zkušební vzorek.

   (5) Postup: Zkouška se provede předepsaným způsobem třikrát.

   UPOZORNĚNÍ - Neprovádět zkoušku v malém omezeném prostoru (např. v “rukavicovém“ boxu), protože hrozí nebezpečí výbuchu.

   1. a) Je podstatné, aby přístroj byl umístěn v prostoru bez průvanu (viz upozornění) a bez silného osvětlení umožňujícího pozorování vzplanutí, plamene atd.
   2. b) Umístění kovového tělesa přístroje na zahřívací desce nebo zahřívání tohoto tělesa jinými vhodnými prostředky musí být takové, aby jeho teplota udávaná teploměrem vloženým do tělesa přístroje byla udržována na stanovené hodnotě s tolerancí ± 1 °C. Zkušební teplota je 60,5/75 °C [viz odstavec h)]. Korekce této teploty pro rozdíl barometrického tlaku od standardního atmosférického tlaku (101,3 kPa) při zvýšení zkušební teploty pro vyšší tlak nebo snížení zkušební teploty pro nižší tlak o 1,0 °C pro každé 4 kPa rozdílu. Musí být zajištěno, aby vrchní část kovového tělesa zkušebního přístroje byla přesně vodorovná. Musí být použita měrka pro kontrolu, zda plynový hořák je 2,2 mm nad vrchní částí výdutě ve zkušební poloze.
   3. c) Umístí se butanové zkušební palivo s plynovým hořákem dále od zkušební polohy (tj. poloha “vysunut“, vzdáleno od zkušební výdutě). Upraví se rozměr plamene tak, aby jeho výška byla 8 až 9 mm a šířka přibližně 5 mm.
   4. d) Dávkovač se naplní z nádobky nejméně 2 ml vzorku a do zkušební výdutě zkušebního přístroje se rychle vpraví část zkušebního vzorku 2 ± 0,1 ml a okamžitě spustí časoměrný přístroj.
   5. e) Po době zahřívání 60 s, za kterou se zdá, že teplota dosáhla rovnovážné teploty a jestliže zkušební palivo nebylo zapáleno, převede se plamen do zkušební polohy přes hranu náplně kapaliny. Udržuje se v této poloze po dobu 15 s a potom se obrátí do polohy „vypnuto“, zatímco se pozoruje chování zkušebního vzorku. Zkušební plamen zůstane hořet během zkoušky.
   6. f) Při každé zkoušce se pozoruje a zaznamenává:

      (i) zda dojde nebo nedojde k zapálení a hoření nebo vzplanutí zkoušeného vzorku předtím, než zkušební plamen je přemístěn do zkušební polohy,

      (ii) zda dojde k zapálení zkušebníhu vzorku, když je zkušební plamen je ve zkušební poloze a, jestliže ano, jak dlouhé bude hoření po navrácení zkušebního plamene mimo zkušební polohu.

   1. g) Jestliže se neprojeví hoření uvedené v odstavci (6), opakuje se celá zkouška s novými zkušebními vzorky, ale se zahříváním po dobu 30 s.
   2. h) Jestliže se neprojeví hoření uvedené v odstavci (6) při zkušební teplotě 60,5 °C, opakuje se celá zkouška s novými zkušebními vzorky, ale při zkušební teplotě 75 °C.

   (6) Vyhodnocení pozorování: Látka musí být považována za hořlavou, jestliže po dobách zahřívání dojde k jednomu z následujících projevů u některého ze zkušebních vzorků:

   1. a) Zkušební vzorek se zapálí a zůstane hořet, když zkušební plamen se nachází mimo zkušební polohu.
   2. b) Zkušební vzorek se zapálí, když je zkušební plamen ve zkušební poloze udržován po dobu 15 s, a trvale hoří po dobu více než 15 s po navrácení zkušebního plamenu mimo zkušební polohu.
   3. Krátkodobé vzplanutí nesmí být považováno za trvalé hoření. Normálně po době 15 s hoření buď ustane nebo pokračuje. V případech pochybnosti musí být látka považována za hořlavou.
   4. c) Látky nejsou považovány za hořlavé, jestliže jejich bod vzplanutí podle mezinárodní normy ISO 2592:1973 je vyšší než 100 °C nebo jestliže jsou s vodou mísitelné roztoky s obsahem vody více než 90 % hm.
   1. 3305 - 3309

      Dodatek A.3

      KONSTRUKCE A ROZMĚRY ZKUŠEBNÍHO PŘÍSTROJE PRO URČENÍ HOŘLAVOSTI KAPALIN

      

      Obrázek 1 - Zkušební přístroj hořlavosti

      

      Obrázek 2 - Zkušební plynový hořák a plamen

1. B. Zkouška pro stanovení tekutosti
   1. 3310 Ke stanovení tekutosti kapalných a vizkózních látek a směsí třídy 3 a pastovitých látek třídy 4.1 se použije následujícího zkušebního postupu:
      1. a) Zkušební přístroj

         Běžný penetrometr podle normy ISO 2137-1985 s vodící tyčí o hmotnosti 47,5 ± 0,05 g; děrovaný kotouč z duralu s kónickými otvory a hmotností 102,5 ± 0,05 g (viz obrázek 3); penetrační nádobky o vnitřním průměru 72 až 80 mm k jímání vzorku.

      1. b) Provádění zkoušky

         Vzorek se naplní do penetrační nádobky nejméně půl hodiny před začátkem měření a tato se těsně uzavře a ponechá v klidu až do začátku měření. Vzorek se v těsně uzavřené penetrační nádobce ohřeje na 35 ± 0,5 °C a bezprostředně před měřením (nejvýše 2 minuty) přemístí na stolek penetrometru. Potom se na povrch kapaliny nasadí hrot S děrovaného kotouče a změří stupeň penetrace.

      1. c) Vyhodnocení výsledků zkoušky

         Látka nepodléhá ustanovením třídy 3, ale ustanovením třídy 4.1 ADR, jestliže po nasazení hrotu S na povrch vzorku hodnota penetrace odečtená na měřicím přístroji

         1. i) při době zatížení 5 ± 0,1 s je menší než 15 ± 3 mm, nebo
         2. ii) při době zatížení 5 ± 0,1 s je větší než 15 ± 3 mm, avšak dodatečná penetrace po další době 55 ± 0,5 s je menší než 5 ± 0,5 mm.
   2. POZNÁMKA: U látek s omezenou tekutostí je často nemožné dosáhnout v penetrační nádobce rovné plochy a zajistit tak při nasazení hrotu S dosažení jednoznačných počátečních podmínek měření. Navíc může u některých vzorků nastat při nasazení hrotu děrovaného kotouče pružná deformace povrchu a v důsledku toho může v prvních sekundách vzniknout dojem hlubší penetrace. Ve všech těchto případech může být účelné pro vyhodnocení výsledků zkoušky použít postupu uvedeného pod písmenem b) shora.
   1. 3311-3319

      Dodatek A.3

      

1. C. Zkouška pro určení ekotoxicity, stálosti a bioakumulace látek v vodním životním prostředí

POZNÁMKA: Musejí být použity zkušební postupy, které byly přijaty Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development - OECD) a Evropskou hospodářskou komisí (EEC). Jestliže se použije jiných zkušebních postupů, musejí být mezinárodně uznávány, musejí být rovnocenné zkouškám OECD/EEC) a musejí být uvedeny ve zkušebních zprávách.

1. 3320 Akutní jedovatost pro ryby

   Účelem je určení koncentrace, která způsobí 50 % úhyn zkoušených vzorků, to je hodnota (LC₅₀) koncentrace látky ve vodě, která způsobí smrt 50 % zkušební skupiny ryb během nepřetržité doby zkoušky trvající nejméně 96 hodin. Vhodné druhy ryb jsou: Brachidonio rerio (zebřička pruhovaná), Pimephales promelas (střevle) a Onconhynchus mykiss (pstruh duhový).

   Ryby jsou vystaveny působení zkoušené látky přidané do vody v různých koncentracích (+ 1 control). Pozorování jsou zaznamenávána nejméně každých 24 hodin. Na konci činnosti trvající 96 hodin a, pokud je to možné, při každém pozorování se vypočte koncentrace způsobující 50 % úhyn ryb. Stanoví se též koncentrace s žádným pozorovatelným účinkem (NOEC) za 96 hodin.

1. 3321 Akutní jedovatost pro dafnie

   Účelem je určení účinné koncentrace látek ve vodě, která zbaví 50 % dafnií schopnosti plavat (EC₅₀). Vhodnými zkušebními organizmy jsou daphnia magna a daphnia pulex. Dafnie (perloočky) jsou vystaveny po 48 hodin působení zkušební látky přidané do vody v proměnlivé koncentraci. Stanoví se též koncentrace s žádným pozorovatelným účinkem (NOEC) za 48 hodin.

1. 3322 Zabránění růstu vodních řas

   Účelem je určit chemický účinek na růst řas za normálních podmínek. Změny v biomase a stupně růstu řas za stejných podmínek, avšak bez přítomnosti zkoušené chemikálie, jsou porovnány za 72 hodin. Výsledky se vyjádří jako účinná koncentrace, při které je snížen stupeň růstu řas na 50 %, IC_50r, a též tvorba biomasy, IC_50b.

1. 3323 Zkouška schopnosti pohotové biodegradace

   Účelem je určení stupně biodegradace za normálních vzdušných podmínek. Zkoušená látka se přidá v malé koncentraci do výživného roztoku obsahujícího aerobické bakterie. Postup degradace je provázen po 24 dnů stanovením parametru stanoveného v použité zkušební metodě. Může být použito několik zkušebních metod. Parametry zahrnují snížení rozpuštěného organického uhlíku (DOC), kysličníku uhličitého (CO₂), vyčerpání tvorby kyslíku (O₂).

   Látka je považována za snadno schopnou pohotové biodegradace, jestliže za nejvíce 28 dní jsou splněna následující kritéria - za 10 dní, kdy degradace dosáhla poprvé 10 %:

   1. Snížení DOC: 70 %
   2. Tvorba CO₂: 60 % teoretické produkce CO₂
   3. Vyčerpání O₂: 60 % teoretického požadavku O₂.

   Zkouška může pokračovat za 28 dní, jestliže dříve uvedená kritéria nejsou splněna, avšak výsledek bude představovat inherentní schopnost biodegradace zkoušené látky. Pro účely zařazování je běžně požadován “pohotový“ výsledek.

   Jestliže jsou k disposici pouze COD a BOD5, látka je považována za snadno schopnou biodegradace, když

   BOD (Biochemical Oxygen Demand - Biochemický kyslíkový požadavek) je definován jako hmotnost rozpuštěného kyslíku potřebného při specifickém objemu roztoku látky pro proces biochemické oxidace za předepsaných podmínek. Výsledek je vyjádřen jako gramy BOD na gram zkoušené látky. Normální zkušební doba je pět dní při použití národních normalizovaných zkušebních postupů.

   COD (Chemical Oxygen Demand - Chemický kyslíkový požadavek) je mírou okysličení látky vyjádřený jako ekvivalent kyslíku v oxidačním činidle spotřebovaného látkou za stanovených laboratorních podmínek. Výsledky jsou vyjádřeny v gramech COD na gram látky. Národní normalizované zkušební postupy smějí být použity.

1. 3324 Zkoušky bioakumulačního potenciálu

   (1) Účelem je určení potenciálu pro bioakumulaci buď jako poměr při rovnováze koncentrace (c) látky v rozpouštědle k téže ve vodě nebo jako biokoncentrační faktor BFC).

   (2) Poměr při rovnováze koncentrace (c) látky v rozpouštědle k téže ve vodě je normálně vyjádřen jako log10. Rozpouštědlo a voda musejí mít nepatrnou mísivost a látka nesmí ionizovat ve vodě. Rozpouštědlem normálně používaným je n-oktanol.

   1. V případě n-oktanolu a vody výsledek je:
   1. kde P_ov je koeficient získaný dělením koncentrace látky v n-oktanolu (c_o) koncentrací látky látky ve vodě (c_v). Jestliže log P_ov ­≥ 3,0, pak látka má bioakumulační potenciál.

   (3) Biokoncentrační faktor (BFC) je definován jeko poměr koncentrace zkoušené látky ve zkoušené rybě (c_f) ke koncentraci ve zkoušené vodě (c_v) v pevném stavu:

   1. Princip zkoušky představuje vystavení ryb působení roztoku nebo disperze známých koncentrací zkoušené látky ve vodě. Nepřetržitý proud, statické nebo polostatické postupy smějí být použity podle zvolených zkušebních metod založených na vlastnostech zkoušených látek. Ryby jsou vystaveny působení látek po stanovenou dobu následovanou dobou bez dalšího tohoto působení. Během druhé doby se provádějí měření stupně zvýšení obsahu zkoušené látky ve vodě (tj. stupeň vylučování nebo vyčišťování).
   2. (Podrobnosti o různých zkouškách a výpočetních metodách pro BCF jsou uvedeny v OECD Guidelines for Testing Chemicals, metody 305A až 305E, 12. května 1981).

   (4) Látka smí mít log P_ov větší než 3 a BCF menší než 100, které by ukázaly na malý nebo žádný bioakumulační potenciál. V případech pochybnosti hodnota BCF má přednost před log P_ov, jak je uvedeno ve vývojovém diagramu v bodu 3396.

1. 3325 Kritéria

   Látka může být považována za znečisťovatele vodního životního prostředí, jestliže splňuje jedno z následujících kritérií:

   Nejnižší z hodnot 96 hodinové LC₅₀ pro ryby, 48 hodinová EC₅₀ pro dafnie nebo 72 hodinová IC₅₀ pro řasy

   1. - je menší nebo rovná 1 mg/l;
   2. - je větší než 1 mg/l, ale menší nebo rovna 10 mg/l a látka není schopná biodegradace;
   3. - je větší než 1 mg/l, ale menší nebo rovná 10 mg/l a P_ov je větší nebo roven 3 (ledaže experimentálně stanovený BCF je menší nebo roven 100).

1. 3326 Postup musí být následující:
   
2. x Nejnižší hodnota 96 hodinové LC₅₀, 48 hodinové EC₅₀ nebo 72 hodinové IC₅₀ jako přiměřená.
3. BCF = biokoncentrační faktor

1. 3327-3399

DODATEK A.4

1. 3400-3499

   Rezervován

DODATEK A.5

VŠEOBECNÉ PODMÍNKY BALENÍ, DRUHY OBALŮ, POŽADAVKY NA OBALY A PŘEDPISY O ZKOUŠKÁCH OBALŮ

Všeobecné podmínky baleníOddíl I:

3500 (1) Obaly musí být vyrobeny a uzavřeny tak, aby při normálních podmínkách přepravy bylo zamezeno úniku obsahu z kusu připraveného k přepravě, zejména v důsledku vibrací nebo změn teploty, vlhkosti nebo tlaku. Na vnější straně přepravovaného kusu nesmějí ulpívat žádné nebezpečné látky. Tato ustanovení se vztahují na nové obaly a pro obaly opakovaně používané.

(2) Na části obalů, které přicházejí bezprostředně do styku s nebezpečnými látkami, nesmějí tyto látky svými chemickými nebo jinými účinky škodlivě působit, případně musí být tyto obaly opatřeny vhodným ochranným vyložením nebo úpravou. Tyto části obalů nesmějí obsahovat žádné složky, které by mohly s obalem nebezpečně reagovat, tvořit nebezpečné látky nebo tyto části značně zeslabovat.

(3) Každý obal, s výjimkou vnitřních obalů skupinových obalů, musí odpovídat vzoru zkoušenému a schválenému podle oddílu IV. Sériově vyráběně obaly musí odpovídat schválenému konstrukčnímu vzoru.

(4) U obalů plněných kapalinami musí zůstat volný prostor, aby bylo zajištěno, že roztažnost kapaliny vlivem teplot, které mohou během přepravy nastat, nezpůsobí ani únik kapaliny ani trvalou deformaci obalu. Stupeň plnění vztažený k teplotě plnění 15 °C smí, pokud v jednotlivých třídách není stanoveno jinak, činit nejvýše:

1. buď
2. a)

   Střed svarové housenky Pásmo deformace Střed svarové housenky Pásmo deformace Obr. 1 0br. 2 DODATEK A.3 Zkouška pro stanovení bodu vzplanutí Zkouška hořlavosti Požadované vybavení přístroje: Dodatek A.3 KONSTRUKCE A ROZMĚRY ZKUŠEBNÍHO PŘÍSTROJE PRO URČENÍ HOŘLAVOSTI KAPALIN Obrázek 1 - Zkušební přístroj hořlavosti Obrázek 2 - Zkušební plynový hořák a plamen Dodatek A.3 DODATEK A.4 DODATEK A.5 VŠEOBECNÉ PODMÍNKY BALENÍ, DRUHY OBALŮ, POŽADAVKY NA OBALY A PŘEDPISY O ZKOUŠKÁCH OBALŮ Všeobecné podmínky balení

   Bod varu (začátek varu) látky ve °C	<60	≥ 60 <100	≥ 100 <200	≥ 200 <300	≥ 300
   Stupeň plnění v % vnitřního objemu obalu	90	92	94	96	98

1. nebo

1. vnitřního objemu obalu.

V tomto vzorci značí α střední koeficient objemové roztažnosti kapaliny mezi 15 °C a 50 °C, tj. pro zvýšení teploty nejvýše o 35 °C.

1. kde značí
2. d₁₅ a d₅₀ relativní hustoty ^1/ kapaliny při 15 °C, popř. 50 °C a t_F střední teplotu kapaliny při plnění.

(5) Vnitřní obaly musí být zabaleny ve vnějším obalu tak, aby za normálních podmínek přepravy nedošlo k jejich rozbití nebo proděravění, nebo z nich nemohl obsah uniknout do vnějšího obalu. Křehké vnitřní obaly nebo takové, u kterých může snadno dojít k proděravění, jako jsou nádoby ze skla, porcelánu nebo kameniny, některých plastů atd., musí být vloženy do vnějších obalů opatřených vhodnými vycpávkami. Při úniku obsahu nesmějí být ochranné vlastnosti vycpávek a vnějšího obalu podstatně nepříznivě ovlivněny.

(6) Vnitřní obaly obsahující různé látky, které spolu mohou nebezpečně reagovat a která mohou způsobit:

1. a) hoření a/nebo vývoj značného tepla,
2. b) vyvíjení hořlavých a/nebo jedovatých plynů,
3. c) tvoření žíravých látek, nebo
4. d) tvoření nestabilnich látek,
5. nesmějí být vloženy do stejného vnějšího obalu (viz též předpisy o společném balení v jednotlivých třídách.

(7) Uzávěr obalů se zvlhčenými nebo zředěnými látkami musí být uzpůsoben tak, aby percentuální podíl kapaliny (voda, rozpouštědlo nebo flegmatizační prostředek) neklesl během přepravy pod předepsané mezní hodnoty.

(8) Jestliže může dojít ke vzniku přetlaku v obalu v důsledku uvolňování plynu látkou obsaženou v obalu (vlivem zvýšení teploty nebo z jiných příčin) smí být obal opatřen odvětrávacím zařízením, pokud unikající plyn s ohledem na svoji jedovatost, hořlavost, uvolněné množství atd. nemůže způsobit žádné nebezpečí. Odvětrávací zařízení musí být konstrováno tak, aby se zamezilo úniku kapaliny a vniknutí cizích látek do obalu, který je v poloze předpokládané pro přepravu, a za normálních přepravních podmínek. V takovém obalu smí být látka přepravována jen tehdy, je-li odvětrávací zařízení pro tuto látku předepsáno v přepravních podmínkách příslušné třídy.

(9) Nové, upravené, vratné nebo obnovené obaly musí vyhovět zkouškám předepsaným v oddílu IV. Před plněním a podejem k přepravě se musí každý obal podrobit prohlídce, zda nevykazuje korozi, kontaminaci nebo jiná poškození. Každý obal, který jeví známky snížené odolnosti oproti schválenému konstrukčnímu typu, nesmí být použit nebo musí být opraven tak, aby vyhověl zkouškám předepsaným pro konstrukční typ.

(10) Obaly používané pro kapalné látky musí být podrobeny zkoušce těsnosti v případech uvedených v bodě 3560 a podle podmínek zmíněného bodu.

(11) Kapaliny smějí být plněny jen do obalů, které mají přiměřenou odolnost proti vnitřnímu přetlaku, který může vzniknout za normálních přepravních podmínek. Obaly, na kterých je v označení uveden zkušební přetlak hydraulické tlakové zkoušky podle bodu 3512 (1) d), smějí být plněny jen kapalinou, jejíž tenze par:

1. a) je tak vysoká, že celkový přetlak v obalu (tj. tenze par plněné látky plus parciální tlak vzduchu nebo jiných inertních plynů, sníženo o 100 kPa) při 55 °C, měřený na základě nejvyššího stupně plnění podle odstavce (4) a teploty plnění 15 °C, nepřekračuje 2/3 zkušebního přetlaku uvedeného v označení, nebo
2. b) je při 50 °C menší než 4/7 součtu hodnoty zkušebního přetlaku uvedeného na nádobě v označení plus 100 kPa, nebo
3. c) je při 55 °C menší než 2/3 součtu hodnoty zkušebního přetlaku uvedeného na nádobě v označení plus 100 kPa.

(12) Obaly používané pro tuhé látky, které se mohou přeměnit v kapalinu při teplotách, které mohou vzniknout během přepravy, musí být též schopné obsahovat tuto látku v kapalném stavu.

(13) Obaly musí být vyrobeny a zkoušeny podle programu zajištění kvality, který uspokojí příslušný orgán s cílem zabezpečit, aby každý vyrobený obal splňoval požadavky tohoto dodatku.

(14) Musí být učiněna vhodná opatření, aby se zabránilo nadměrnému pohybu poškozených nebo netěsnících kusů se záchranným obalem a, pokud záchranný obal obsahuje kapaliny, musí být přidána dostatečná absorpční hmota, aby se zabránilo úniku kapaliny.

(15) Předpisy o obalech uvedené v oddílu III vycházejí z běžně používaných obalů. Aby se zohlednil pokrok vědy a techniky, smějí být používány obaly odlišné od uvedených v oddíle III zajišťující stejnou ochranu, které jsou schváleny příslušným orgánem a vyhovují zkouškám uvedeným v odst. (10) a oddílu IV.

Příklady požadovaných zkušebních tlaků vyznačených na obalu, vypočtených podle bodu 3500 11) c